Zhruba již třetím rokem se v různých sdělovacích prostředcích a na internetu objevují informace, které zjevně překrucují některé historické skutečnosti. Jsou to hlavně ty, které se týkají objevu elektromagnetického snímání zvuku. To je v nich přisuzováno panu Ladislavu Kořánovi. Dále to jsou pak ty, v nichž se bagatelizuje, či přímo zamlčuje a popírá přínos skutečně největšího a nejznámějšího vývojáře a konstruktéra čs. elektrofonických kytar pana Josefa Růžičky. Ten je bývalým spolupracovníkem z Dřevokovu v Blatné, panem Vladimírem Salivarem, označen jako praotec našich elektrofonických kytar (celý rozhovor s Vladimírem Salivarem naleznete ZDE).

       Ve velmi koncentrované podobě jsme se s mnoha z těchto nepravdivých tvrzení mohli setkat v pořadu České televize Piana pana Kořána z cyklu Zašlapané projekty. Nebyl jsem však jediný, kdo byl překvapen tvrzením, že u nás realizované elektromagnetické snímání zvuku je evropským a světovým unikátem. Po odvysílání pořadu upozornil na nepravdivá tvrzení, která se v pořadu objevila, hudební publicista PhDr. Pavel Sonda (autor knihy Z historie východočeského rocku). Po více než půl roku trvající a prakticky k ničemu nevedoucí diskusi s tvůrci pořadu (prostřednictvím e-mailové pošty i osobní návštěvy v Ostravě) se nakonec s žádostí o vyřešení celé této záležitosti obrátil až na generálního ředitele ČT (celý dopis naleznete ZDE). Alespoň k částečné nápravě došlo. Na celou kauzu pozdě, ale přece reagovala Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Její rozhodnutí si můžete přečíst ZDE).

       Dalším, kdo reagoval na prapodivná tvrzení je Jaroslav Míchal, bývalý vedoucí výroby Elektrofoniky v ČSHN n.p. Hradec Králové. Jeho reakce je zde:
      „Majitel největší světové sbírky kytar.............. Tak zní podtitul v rozhovoru Miroslava Černého a Jiřího Janků v Náchodském deníku ze dne 13. 3. 2010. „Doma mám skoro třista dřevěných milenek" říká autor, který má zájem vybudovat v Hradci Králové specializované muzeum hudebních nástrojů. To, že se mu to nedaří má také ale svoji specifikou realitu. Proč jen on? Proč se chce zviditelnit jen on? Má přece možnost spojit se s dalšími podobnými sběrateli, kteří mají také velké množství kytar k vystavování. Proč se nedají dohromady a nepodniknou akci společnou? Mělo by to úžasný význam! Obzvášť, když se jedná o muzeum. Vím o případných dalších sběratelích (příkladně jeden v Pardubicích, druhý v Hradci Králové, třetí v Praze a mnoho dalších po celé republice) tak co tomu schází? Sám jsem též sběratelem. Ne kytar, i když jsem měl jednu vzácnou ve svém držení, ale daroval jsem ji jednomu příteli, ale sám sbírám autogramy významných osobností, takže vím co sběratelství obnáší. A také vím, co je to za koníčka, resp. kobylu!
       Co dále vedlo Jiřího Janků k tomu, že ve své článku opomněl zmínku o Josefovi Růžičkovi, který byl u nás jedním z nejúspěšnějších vývojových pracovníků v oboru. Jako bývalý vedoucí výroby v ELFO - hudebních nástrojů v Hradci Králové, jsem měl možnost poznat vývoj i výrobu těchto nástrojů po několik let a proto mohu posoudit význam a tvůrčí schopnosti pana Josefa Růžičky, vedoucího vývoje elektrofonických hudebních nástrojů v Hradci Králové. Proč? Škoda! Je to jen nějaké pochybné smýšlení o jeho mimopracovní činnosti, nebo že jako muzikant někdy někomu zahrál? Vždyť snad mezi sebou nic vážnějšího neměli. No nic! To jen pro zamyšlení. Ale hlavní je právě to, že on to byl, který těmto nástrojům vdechl svoji duši. No a já byl rád, že jsem mohl tyto nástroje s pracovním kolektivem Elfa realizovat. Mám za to, že by měl Jiří Janků své články doplnit o patřičné údaje. O co mu jde?
      Jaroslav Míchal, bývalý vedocí výroby elektrofoniky v ČSHN Hradec Králové".

       K výše uvedenému článku se také vyjádřil sběratel a spolumajitel Soukromého hudebního klubu č. p. 4, pan Stanislav Štěp (stránky klubu ZDE):
      Vážená redakce, vážený pane Černý, s politováním musím konstatovat, že jste další v řadě, kteří uvěřili a nalítli polopravdám p. Janků. Tento pán se stal sběratelem ze dne na den a to poté, co zakoupil sbírku kytar od jistého sběratele. Do té doby o něm nikdo jako o sběrateli kytar nevěděl a ani nikomu není známo, že by se zabýval touto činností. Titulek měl být - Pan Janků je (jak sám tvrdí) největším sběratelem......, ale pravda to není. Pokud budete chtít na toto téma nadále psát, je potřeba ověřovat fakta, což v době internetu není žádný problém. Daleko erudovanějším odborníkem je pan Jaromír Jíra, mj. fotografiemi sbírky pana Jíry se pan Janků velice rád chlubí, pan Jiří Tutter a mnoho dalších. Jedním z největších znalců historie výroby českých nástrojů je pan Vladimír Žák. Pohnutky, které vedou p. Janků k "vášnivému" sběratelství a vybudování dalšího muzea - proč? - v Praze jedno je, jsou jiné, než prezentuje na veřejnosti. Putovní výstavy pana Janků mají jiný cíl. Vy tímto děláte velice zdatnému obchodníkovi pěknou a neplacenou reklamu.
      S pozdravem, Standa Štěp

       Další nepravdivá tvrzení, která překrucující, či zkreslují historii se nachází i v jiných sdělovacích prostředcích a na internetu. Zde jsou vybraná některá z nich:

Tvrzení: Největší historická unikátní světová výstavní expozice českých kytar bude vystavena ve svém rodišti (pozn.: v Blatné) od 6. května do 28. června 2009.
Skutečnost: Zde si dovoluji tvrdit, že největší sbírka a stálá expozice v bývalém Československu se nachází již několik desítek let v Muzeu kytar v Sobrancích na Slovensku. Muzeum kytar vytvořil pan Janko Ferko a nyní patří jeho synovi Imrichovi (stránku věnovanou největšímu čs. sběrateli naleznete ZDE). Dále znám osobně několik dalších sběratelů z celého bývalého Československa, kteří vlastní stejně rozsáhlou a ucelenou sbírku. Převážná většina exponátů výstavní expozice českých kytar v Blatné (kromě čtyř modelů zn. Resonet), byla vyvinuta a vyrobena ve Výzkumném a vývojovém středisku ČSHN v Hradci Králové, případně v rámci samostatného vývoje a výroby v závodech Varhany Krnov a Harmonika Hořovice.

Tvrzení: .......legendární zakladatel elektromagnetického snímání zvuku v Evropě pan Ladislav Kořán.......
Skutečnost: V Německu na konci 20. let vyvinul Walther Nernst s Oskarem Vierlingem piano s elektromagnetickými snímači pro firmu Bechstein. Ve 30., 40. a 50. letech vzniklo pak postupně mnoho dalších konstrukcí a elektromagnetický princip snímání zvuku hudebních nástrojů zcela převládl nad principy ostatními. V Evropském kontextu to bylo něco mimořádného, firma Resonet však nebyla první ani jediná. Zdokumentovaný je vývoj elektrifikovaných nástrojů v Německu, kde začal již koncem 20. let. (z knihy Milana Guštara ELEKTROFONY, odkaz na knihu naleznete ZDE).

Tvrzení: Já (pozn.: Ladislav Kořán) jsem firmu Resonet, nedokončené piáno a patent - ideu magnetickéhosnímáni zvuku s pomocí svého tchána koupil na inzerát v roce 1948, od výše uvedeného pana Ing. C. Ferdinanda Machálka.
Skutečnost: Pan Kořán nikdy žádný patent nevlastnil, tím méně byl autorem jakéhokoliv patentově chráněného řešení! Tuto skutečnost jsem si nechal v září 2009 ověřit panem Vladimírem Jírou v archivu Úřadu průmyslového vlastnictví. Pan Vladimír Jíra je z Patentové a známková kanceláře, která se patentovými rešeršemi a problematikou patentového práva profesně zabývá.

Tvrzení: .......i syn blatenského politického funkcionáře z povolání, mladý kytarista Josef Růžička.......
Skutečnost: Otec pana Josefa Růžičky byl podle vnučky Jolany povoláním strojvedoucí.

Tvrzení: .......s legendárním českým konstruktérem a slavným vývojářem a vynálezcem elektrických kytar Vladimírem Vlčkem.......
Skutečnost: Stejně tak, jak jsou v některých článcích zcela objektivně kritizovány komunistické manýry, tak je zde stejným způsoben, jakým komunisté z historie „vymazávali" nepohodlné spoluobčany z fotografií a textů, „smazán" pan Josef Růžička a řada dalších, kteří se na vývoji prvních československých elektrických kytar podíleli. Všem lidem, zajímajícím se o tuto problematiku, je jasné, že „vynálezcem elektrických kytar" nebyl pouze pan Vladimír Vlček. Jednalo se převážně o týmovou práci. Dalšími zainteresovanými byli pan Jan Hořejš a hlavně pan Josef Růžička. Podle jeho žijícího spolupracovníka z Dřevokovu, pana Vladimíra Salivara, přišel právě on (jako kytarista) s myšlenkou ozvučit kytaru (viz. výše odkaz na citovaný rozhovor). Je také trochu "zarážející", že se nikde neobjevuje žádná fotografie pana Vladimíra Vlčka s "jeho" elektrofonickými kytarami.

Tvrzení: Každý tenkrát v družstvu Dřevokov věděl, že se o zrušení výroby hudebních nástrojů v Blatné postaral ctižádostivý kariérista Josef Růžička.
Reakce PhDr. Pavla Sondy: Domnívám se, že vliv p. Růžičky je zde velmi nadsazen (téměř se mi chce napsat „démonizován"). Objektivně byl tento proces dán vládním nařízením o vyčleňování výroby z Družstev (na které p. Růžička zcela jistě nemohl mít žádný vliv) a v obecnější rovině snahou po „vytvoření komunistické společnosti", o kterém hovořila v té době už připravovaná Ústava ČSSR z roku 1960. Zcela jistě tady hrála roli i snaha komunistického státu získat „pod kontrolu" zejména výrobu, která by mohla státu přinést stále citelněji chybějící devizové příjmy. Chápu „spravedlivé rozhořčení" pracovníků Dřevokovu v Blatné, kterým byla „ukradena jejich výroba", ale z obecně historického hlediska se téměř jistě jednalo o neodvratný zásah komunistické moci. Ten by byl s pravděpodobností, hraničící s jistotou, realizován i bez účasti p. Růžičky (i když nejsou k dispozici žádné objektivní doklady, z kterých by bylo možno usoudit, nakolik byla jeho úloha aktivní).

Vladimír Žák