Povídání jsme začali nad hromádkou dobových fotografií a nad Blatenskými listy.
LINHART: V Blatenských listech vyšel článek o panu Ladislavovi Kořánovi.
SALIVAR: Pan Kořán mluvil nedávno také do rozhlasu. Volala mi to paní Hořejšová, že bude mluvit, abych ho poslouchal. Prosím Vás, on v té době tady ve firmě Resonet vůbec nebyl. On byl příbuzný, švagr pana Vladimíra Vlčka a on tu problematiku neznal, proto tam říkal nepřesnosti. To co, říkal vůbec nebyla pravda, i když se odvolával na to, že to ví od švagra, pana Vlčka.
(pozn.: Paní Hořejšová je manželka, již zesnulého nastrojáře Dřevokovu, Jana Hořejše, * 16.5.1925, + 27.7.2003).
ŽÁK: Můžete říci Vy, jak to bylo, ten začátek ve firmě Resonet?
SALIVAR: Ano můžu.
LINHART: Já ho vůbec neznám, protože já jsem ještě byl školou povinný, já jsem byl v té době na gymplu.
SALIVAR: Původně tady v Blatné bylo Lidové družstvo dřevozpracující. Tenkrát se v republice k moci dostali komunisté (pozn.: komunistický puč v únoru 1948) a začali likvidovat soukromníky. Soukromníci měli možnost buď někam vstoupit do podniku, anebo si založit družstvo. Tak si ho pár soukromníků založilo a nazvali Lidové družstvo dřevozpracující. Nezávisle na družstvo existovala firma Resonet a ta vyráběla piána. Pan Kořán říkal, že původcem byl on, ale ten s tím neměl co dělat. On chodil s dcerou výrobce plnicích per a to byl docela slušný pracháč. Pan Kořán tak získal nějaké peníze a koupil vyřazený barák, ještě po německých pilotech. Nechal ho rozebrat a postavil, nový podle svých představ, jak potřeboval a začal podnikat. Později, v době, když už byl Resonet těsně před krachem, tak si pamatuji, že když nebyly peníze, tak jsme naložili piána na vozík, dovezly je do banky, tam nám na ně půjčili peníze. Těmi jsme mohli vyplatit zaměstnance a zase se šlo dál. Ale potom to už nešlo, to už byl prostě konec. Bylo rozhodnuto, že muži půjdou dělat na stavbu a ženy půjdou do výroby okopávat růžičky k panu Bémovi.
LINHART: Bém byl majitel velkorůžařství v Blatné, který je vyvážel až do Ameriky.
SALIVAR: Pan Kořán nebyl v republice a tak vedoucího Resonetu dělal pan Vlček. V té době už v Resonetu pracoval i pan Růžička, který se domluvil se zástupcem vedoucího Resonetu, to byl tenkrát pan Hořejš, vedoucí kovovýroby, že spolu půjdou za předsedou Lidového dřevozpracujícího družstva, panem Emilem Čochnerem. V té době v Lidovém družstvu dřevozpracujícím dělal vedoucího a byl hlavně kamarád pana Růžičky.
(pozn.: Pan Hořejš přišel do Resonetu okolo roku 1949, když mu komunisté „zlikvidovali" jeho firmu na lovecké potřeby v Praze).
LINHART: Pozdějším předsedou Lidového dřevozpracujícího družstva byl pan Milan Halák.
SALIVAR:Domlouvali se s ním, jestli by převzal Resonet jako takový. Pan Čochner to byl takový celkem podnikavý chlap a tak na to kývl. Tím jsme na ty stavby dělat pomocný práce vůbec nešli a přešli jsme rovnou do toho nově vzniklého podniku, družstva Dřevokov Blatná. Přesně si nevzpomínám, ale mohlo to být okolo roku 1950.
(pozn.: Tímto počinem se vlastně pánové Růžička a Hořejš zasloužili o sloučení firmy Resonet s Lidovým dřevozpracujícím družstvem a zachránili tak nejen pokračování již rozeběhnuté výroby hudebních nástrojů, značku Resonet, ale i práci pro mnoho odborných spolupracovníků).
ŽÁK: Jak jste zmínil pana Růžičku, pana Vlčka a pana Hořejše, tak ti už byli spolu ve firmě Resonet.
SALIVAR: Ano.
ŽÁK: Takže pan Růžička nepřišel až po sloučení do Dřevokovu, ale už do Resonetu?
SALIVAR: Ano, on přišel do Resonetu, protože rozuměl kytarám. Sám na kytaru hrál.
LINHART: Pan Růžička byl člověk, který uměl hrát na kytaru, ale neznal noty. Byl to takový ten samouk. Na druhou stranu byl ale výborný „sluchař". Nakonec po spojení Lidového dřevozpracujícího družstva s Resonetemon tam vedl vývoj on, spolu s panem Vlčkem.
ŽÁK: V Resonetu, když už tam byli pánové Růžička, Vlček a Hořejš, tak tam už vznikaly první nápady udělat strunné nástroje?
SALIVAR: Tam to ještě nebylo. Jenom to chtěli sloučit do jednoho podniku. Zajímavý bylo také to, že jsme tenkrát měli schůzi a tam se řešilo, jak se nové družstvo bude jmenovat. Padl tam návrh, že se to bude jmenovat Dřevokov. Protože název „dřevo" bylo v názvu první, tak to vyhovovalo truhlářům z Lidového dřevozpracujícího družstva, takže nakonec byli všichni pro. Spojené podniky se tak začali jmenovat Dřevokov Blatná.
LINHART: No a potom, co se k tomu vlastně připojil Resonet, tak se to myslím jmenovalo Dřevokov, výrobní družstvo elektrofonických nástrojů, Blatná. To byl takový dodatek jména.
SALIVAR: Dřevokov byl rozdělený na výrobu „dřevo", výrobu „kovo" a „elektrofonické hudební nástroje". Já jsem později dělal plánovače, takže vím, že výrobu hudebních nástrojů jsme dělali asi za 1,5 mil. Kčs, ale ostatní výroba byla za víc. Byli jsme jediní výrobci předsíňových stěn, kterých jsme dělali až 57 tisíc kusů ročně. To však bylo maximum.
LINHART: To už bylo za éry Krajzla, okolo roku 1963-64. To už se hudební nástroje nedělaly.
ŽÁK: Můžete mě říci, jaké tam byly pracovní vazby mezi těmito třemi hlavními osobami a jak vypadala výroba?
SALIVAR: Pan Vlček byl v Resonetu jako vývojář u hudebních nástrojů a pak dělal vývojového pracovníka pro celé družstvo. Pak také dělal vedoucího výroby a vedoucího provozu. Pan Růžička dělal v Resonetu normálně jako já, ve výrobě pián a později dělal vedoucího provozu hudebních nástrojů. Vyráběli se tzv. hlásky (pozn.: hlásky byly jednotlivé tóny) pro dětská piánka. Celkem 11 hlásků. Dělalo se to tak, že se nejdříve nasekal jeden druh hlásku, potom sekali druhý druh hlásku a tak dál. Pracovalo tam celkem 13 lidí. Jeden pracovník hlásky sekal a 12 lidí je ladilo. V té době byl pan Vlček celkem pokrokový a vymyslel to, že jeden to sekal a zároveň to zhruba naladil. Druhý těch 11 hlásků vázal do sady. To jsem dělal já. Takže my 2 pracovníci jsme nahradili těch 13 lidí.
LINHART: Nakonec to dolaďovala Mášenka Portová. Dovrtávala ten tón, aby to mělo tu správnou oktávu. Ta to dělala stále, pak i v Dřevokovu. Byla stále svobodná, ale říkali jí „paní".
SALIVAR: Velká piána se pak přestala dělat a dělali se pouze hlásky pro ta dětská piánka. Pan Vlček převzal hudební nástroje a začal se jim věnovat jako vývojář spolu s panem Růžičkou. Pan Růžička to dělal po té stránce odborné, neboť uměl na kytary hrát. Pan Vlček to dělal spíše po té výrobní stránce. On byl takový vývojář, že kdyby dostal za úkol vynalézt auto, tak by se do něj asi lezlo střechou.
(pozn.: příměr má poukazovat na mimořádnou originalitu pana Vlčka).
LINHART: Mám poznámku z doslechu, že vlastně dalším otcem byl Honza Hořejš, tzv. „železný" Honza Hořejš. To byl člověk, který tomu také rozuměl, minimálně stejně tak dobře jako ti dva. Původně pracoval jako nástrojář a vyráběl lovecké potřeby. Byl vyučený zbrojařem.
SALIVAR: Honza Hořejš potom dělal vedoucího kovovýroby v Dřevokovu, kde vyráběl snímače. To bylo ale až později. V té době nám také se snímači konkuroval podnik Amati Kraslice. Pan Vlček pro hudební nástroje také dělal snímače, pro které jsme dělali součástky. Honza Hořejš najednou přinesl svůj snímač, který byl o dost menší, ale měl asi 2x větší výkon. To byl tady na fotce tento Universal. Nástroje se tak přestaly dělat s tím původním Vlčkovým snímačem a začali se dělat s tímto novým. Snímačem Universal jsme se dostali do podvědomí. Tenkrát to bylo pro Amati fiasko. Zájemci o snímač jednali s námi oběma. My jsme předváděli kytary se snímačem, a jak se ten malý snímač předvedl, tak přestali s nimi jednat a jednali pouze s námi. Pan Hořejš byl mimořádně skromný, zručný a pracovitý člověk a ví málo kdo, že tento slavný snímač udělal právě on.
ŽÁK: Úplně ten první snímač vlastně vyvinul kdo?
SALIVAR: Asi pan Vlček, já tedy nevím, já jsem tam v té době ještě nebyl. Oni dělali piána, která osazovaly takovými třemi velkými snímači. Takže až teprve ty menší byly zabudované do prvních havajských kytar.
HILSKÝ: Takže teprve pan Vlček se začal zabývat vývojem na zmenšení snímače.
SALIVAR: Ano, potom začal dělat samostatný menší snímač. Přípravky a materiály na vývoj tohoto snímače stály 47 tisíc korun. Nevím, proč si to pamatuji, ale stály 47 tisíc korun. Už byl před dokončením, ale nakonec se vůbec nevyráběl, vůbec se nepoužila ta jeho myšlenka. Honza Hořejš pak udělal ten svůj malý snímač, který byl, jak jsem už říkal, 2x výkonnější.
ŽÁK: Tyto snímače Universal se vyráběli ještě před těmi, co se dávali na Grazioso?
SALIVAR: Ty se dělali souběžně a Universal se mohl vkládat na jakoukoli lubovou kytaru.
ŽÁK: Údajně existovali dva pánové Hořejšové, tzv. „železný" a „dřevěný".
LINHART: Ano, jeden Jan a druhý Josef, ale neměli žádný příbuzenský vztah. Jeden rozuměl kovu a druhý dřevu. Nazvali jsme je tak pro lepší orientaci.
SALIVAR: Nakonec se nástroje dostali až do Bruselu na výstavu Expo 1958. Český svaz výrobních družstev (pozn.: dále už jen ČSVD) nechal kovové části nástroje pozlatit a dřevo namořit zvláštní fialovou barvou. Na postřik tou barvou poslali svého pracovníka. Barva nebyla kupovaná, ale speciálně míchaná. Zlato pak na této barvě skvěle vynikalo.
LINHART: Josef Růžička odjel na výstavu jako expert přes kytary a zástupce Dřevokovu reprezentovat naší značku Resonet.
SALIVAR: Nástroje RESONET Arioso, Grazioso a Arco získali zlatou medaili.
ŽÁK: Díky tomuto úspěch se o nástrojích dozvěděl svět a tak se začaly vyvážet?.
SALIVAR: Ne, ne, ty se už vyvážely před Bruselem. Já to říkám z toho důvodu, že jsem byl na jednání s vývozní společností. My jsme je musely vyvážet, protože by se u nás v republice tolik kytar neprodalo. Vždyť šlo celých 95 % výroby na vývoz a doma zůstával zlomek výroby, pouze 5 %.
ŽÁK: To má logiku. Existují fotografie George Harrisona s Graziosem, kde je jasně vidět logo Resonet. To muselo být ze začátku vývozu, max. do roku 1959, protože později se již na Graziosa pro vývoz gravítovalo logo Futurama foreign.
SALIVAR: Jenomže když se Pepík vrátil z Bruselu tak mu trochu narostl hřebínek. Po tak velikém úspěchu v kapitalistickém zahraničí mu narostlo sebevědomí. Jenomže pak začal požadovat, že by chtěl dělat takového vedoucího provozu hudebních nástrojů, kterému nikdo do výroby kytar nebude mluvit, ani předseda družstva. Tenkrát v té době byl předsedou Dřevokovu pan Spour, který už znal ty jeho požadavky. Pan Spour si ale zavolal pana Vlčka a ten mu po jednání slíbil, že je ochotný dělat po panu Růžičkovi vedoucího provozu hudebních nástrojů. Když jsme potom měli schůzi, tak pan Růžička povstal a řekl, že má ty a ty požadavky. Pan Spour tenkrát řekl: „Hele Pepíku, to Ti nemůžeme zaručit". On se naštval a řekl: „Tak já nebudu v družstvu"! Pan Spour mu na to řekl: „Tak my to tedy respektujeme, v družstvu tedy nebudeš a jdi si kam chceš". Jenže Pepíkovi to potom došlo, mrzelo ho to, že z výroby kytar vypadl, ale už s tím nic nemohl dělat. Tak odešel do Československých hudebních nástrojů (pozn.: dále už jen ČSHN) do Hradce Králové. To bylo v roce 1959.
(poz.: Komu, z izolované komunistické republiky, by se po návratu ze „západu" nezatočila hlava. Zřejmě si pan Růžička v zahraničí uvědomil, co by se s čs. elfo. kytarou mohlo ve světě dokázat. Když mohl konfrontovat potřeby „západu" a komunistický přístup k výrobě, měl asi snahu to nějak změnit a zrealizovat tak své zahraniční poznatky.
Už v tom samém roce 1959, kdy odešel z Blatné, v ČSHN pan Růžička vyrobil nové modely masivních kytar Star I, II a III, havajskou kytaru Chord a nízkolubovou kytaru Jolana, všechny pod novou značkou NEOTON. Kytary Star II a III se také vyvážely do Anglie pod již známým názvem FUTURAMA).
ŽÁK: ČSHN už v té době existovaly?
SALIVAR: Ano. Existovaly, byla to odnož Petrof, kde se vyráběla piána.
ŽÁK: Jaký byl pan Růžička?
SALIVAR: Houževnatý a sebevědomý. Já Vám řeknu jednu příhodu. Měli k nám z Plzně přijet natočit nějaký pořad pro televizi o Dřevokovu, protože už jsme v té době už byli slavní. Jak jsem říkal, tenkrát dělal pan Spour předsedu. My jsme byli již dříve zaměstnaný v jiném družstvu, které se jmenovalo Hospodářské družstvo a tak jsme se znali už od té doby. My dva jsme spolu kamarádili a on tenkrát říkal: „Já na tom natáčení nemohu být přítomný, tak prosím Tě jdi a mluv tam i za mě". Tenkrát ten pán, co přijel z té Plzně tak říkal panu Růžičkovi: „Mohl by jste něco zahrát na kytaru"? Pan Růžička říkal: „Ano, beze všeho". Tak on hrál a ten pán ho přerušil a říkal: „ Prosím Vás, ale hrajete to trošku mimo tón, nějak to neladí". On vlastně neznal ty noty a tak asi hrát trošku falešně. Alespoň mu to tak připadalo. Pepík se malinko rozčílil a říkal: „Já Vám to tedy zahraji znovu". Pán z Plzně se tenkrát ke mně naklonil a říkal: „Podívejte, já se nechci hádat, on nehraje čistě já mám na to školu, tak já ho tedy vyslechnu, ale nebude to v tom pořadu". V tom pořadu to taky nebylo. My jsme pak dál povídali o Dřevokovu, ale to hraní v tom pořadu nebylo. To co hrál na tu kytaru Růžička byla jeho skladba a jmenovala se myslím „Blatná".
LINHART: Když já přišel z vojny v říjnu 1959, tak Růžička už tam nebyl. Ještě jsem ho tu a tam viděl, ale to už končil.
LINHART: Také hrál v orchestru, družstvo Dřevokov mělo svůj orchestr.
SALIVAR: Pan Eliášek, jak je tady na té fotce, tak ten dělal vedoucího tohoto orchestru.
ŽÁK: Mám fotografii titulní strany Družstevních novin z roku 1956 a tam je pan Růžička uveden jako vedoucí výroby. Je to tak?
SALIVAR: Vedoucí výroby nebyl, on byl vedoucí provozu hudebních nástrojů. My jsme byli rozděleni na provozovny „jednotka", „dvojka" a tak dále, celkem 13 provozů v Dřevokovu.
LINHART: Všude bylo pár lidí, akorát provozy „dřevo", „kovo" a „hudební nástroje" měly největší počet lidí. Tady byla výroba největší.
ŽÁK: Můžete mě říci, které provozy se podílely na výrobě hudebních nástrojů?
SALIVAR: „Jednotka" bylo „dřevo", ta vyráběla těla a krky. Na těla byl odborník pan Zdeněk Hájek. Máte ho na tady fotografii. S ním byla docela legrace. Neustále používal německé názvy nářadí, ale když to použil někdo jiný, např. „fušvan", tak dostal vynadáno, že se říká „pila ocaska"! Krky se nám tahem strun stále ohýbaly a tak jsme uvažovali, že je budeme nakupovat. Pak jsme ale přišli na jeden fígl, že se budou předepínat ocelovou tyčí. Tyč táhla krk opačným směrem, než struny a tím se tah vyrovnával.
LINHART: Tyč se vkládala do takového vyfrézovaného pouzdra zezadu na krku.
SALIVAR: „Trojka" byla galvanovna, která dělala pokovování kovových částí.
LINHART: „Devítka" byla kovovýroba, která dělala tremola a ostatní kovové části. Pouze mechaniky se nakupovali hotové. „Devítka" součastně dělala lakování a stříkala kytary. „Jedenáctka" byla elektrofonika, kde se vyráběly snímače, plasty a kde se kytary kompletovali. Tam jsem pracoval i já. Na Graziosu byly tři registry (pozn.: registry jsou klapkové přepínače).
SALIVAR: Tím se zapínaly jednotlivé snímače, ano byly to tzv. registry. Nám dojem, že ty první modely to ale neměly.
HILSKÝ: Myslíte, že to byl nějaký prototyp, než se přišlo na myšlenku těch přepínačů?
SALIVAR: Ano.
ŽÁK: Na tu myšlenku těch přepínačů přišel kdo?
LINHART: Pan Vlček.
SALIVAR: Asi spíš Pepa Růžička. Podívej Franto, vezmi si to logicky. Když byly první kytary, tak byly bez přepínačů a Vláďa Vlček neuměl hrát na kytary, na ně hrál Růžička a tak věděl, co by kytaře z hlediska zvuku prospělo. Potom s těmi přepínači, to už byl další model.
HILSKÝ: Takže pravděpodobně pan Růžička přišel na ty přepínače. Asi věděl, že tento způsob bude nejlépe měnit zvuk, a tím to bude zajímavější pro samotnou hru. Tím, že byl aktivní hráč na kytaru, tak asi věděl, co bude pro zvuk nejlepší.
LINHART: Je to opravdu možné.
SALIVAR: Ukaž Franto, tu fotku s těmi všemi nástroji dohromady, není tam?
LINHART: Ne není, tam je Grazioska už s těmi přepínači. Na všech fotkách je s přepínači. Máš tam ale tu lubovku a ten nešťastný Vlčkův panel. Jéžíšmarjá…………!
ŽÁK: Ta lubovka byla z Cremona Luby?
LINHART: Ano, to jsme kupovali zvlášť krk a zvlášť tělo a tady jsme to slepovali tak, aby byl správný dohmat, čili výška strun od hmatníku. Na ně se pak montoval úplně nový panel. První sérii k montáži jsem dostal já.
HILSKÝ: To byla Vaše první práce?
LINHART: Ne to nebyla, to už jsem tam rok dělal, ale v té době to pan Vlček vyvinul. Byl to na této kytaře tzv. šoupátkový systém. Bylo tam celkem 5, nebo 6 šoupátek, byla to vlastně mosazná pérka, do kterých zabíhaly kontakty, který spojovaly jednotlivé zvuky a tak vytvářeli různé druhy tónu. Protože v té době byl materiál méně kvalitní, i když ho původně chtěli kupovat v cizině, tak se ta šoupátka brzy unavila, oddálila se od sebe, nespínala a tak se ztrácel zvuk. Kytar se takto osadilo asi 15-20 kusů a snad se i prodaly. To se panu Vlčkovi nepovedlo, to byl propadák. Myšlenka byla třeba dobrá, ale ten materiál byl špatný. Pravděpodobně to skončilo kvůli tomu materiálu.
ŽÁK: Pan Hořejš ale také vyvíjel nějaké součásti kytary.
LINHART: To byl strašně chytrý pán. Byl nástrojař, hrozně šikovný chlap, který do toho viděl.
ŽÁK: Ten ty vynálezy pana Vlčka pak realizoval?
LINHART: Ano a možná i konzultoval, a když to vyzkoušel, že to takhle navržené nebude fungovat, tak tomu dával jinou fazónu, myšlenku, aby to bylo funkční.
ŽÁK: Tito pánové dávali spolu dohromady ta dvě známá tremola, která známe z Graziosa I a II.
LINHART: Ano.
ŽÁK: On mu také již dříve pomáhal s realizací těch prvních snímačů?
LINHART: Já bych řekl, že ano. Alespoň jsem to tak slyšel, že byl i v tomto natolik vzdělaný, že mohl event. oponovat a pomáhat mu v tom, aby ten výrobek byl správně funkční.
HILSKÝ: Mohl by jste nám pane Linhart říci, jak Vy jste se k té práci v Dřevokovu dostal?
LINHART: Z vojny jsem přišel v říjnu 1959 a protože jsem před vojnou pracoval v závodě, který zrušili, tak jsem hledal v Blatné jiné zaměstnání. Naskytla se mi malá příležitost, že bych se mohl dostat do výroby hudebních nástrojů. Této příležitosti jsem se chytil a byl jsem rád, že jsem se tam nakonec uplatnil a že mě kolektiv přijal. Začátky nebyly nikterak příznivé, protože jsem vlastně nebyl vyučený v oboru. Měl jsem sice maturitu, ale to bylo vše. Žádnou praxi, nic. Dostal jsem pomocnou práci a proto jsem koukal po ostatních pracovnících, kdo co jak dělá, kdybych náhodou pak šel dělat konkrétní práci, abych ji znal. V té době tam byl už vedoucí pan Halák a protože zřejmě zjistil, že nejsem úplně nešikovný, tak mi začal dávat takové ty přesnější práce, které byly na kytarách a elektrofonice. Tak jsem se vlastně dostal do celého koloběhu výroby a pak jsem skončil u samotné koncové výroby, koncové montáže kytar. Natažení strun, dohmat a celková kontrola funkčnosti. Na samotné ladění strun kytary docházel jiný pracovník, který hrál v našem orchestru a ten ovládal kytary. Nakonec, po odchodu pana Růžičky, dělal vedoucího provozu hudebních nástrojů pan Halák. Pan Vlček dělal i nadále vývojového pracovníka celého Dřevokovu, ale docházel i ke mně a kontroloval odvedenou práci. Současně dělal i vývoj dalších výrobků, nejen hudebních nástrojů. Práce se mi moc líbila, byla zajímavá, pestrá, i když to bylo za pár korun. Bylo to 1.100,- Kčs - 1.300,- Kčs za měsíc v tom roce 1959 až 1961. Nebyla to sériová výroba, byla to práce, která navazovala jedna na druhou. Dalo by se říci, že každý den jsem mohl dělat něco jiného, ne sériovku, šlapat na lis a práskat jeden kus za druhým.
ŽÁK: Mohl by jste nám popsat, jak na sebe navazovaly jednotlivé provozy, podílející se na výrobě kytar a jak spolu spolupracovaly?
LINHART: Z truhlárny (provoz 1) se k nám dovážely, spíše nosily, protože to byla kusová výroba, těla vlastních kytar, krky, ale už vše nalakované a nastříkané z provozu 9. To byla ta kovovýroba, kde lakování a stříkání prováděl pan Smrčka. Současně tento provoz vyráběl jednotlivé části tremola, vibra páky, kryty tremola, „vaničky" na jacka a další. Své hotové výrobky předával do galvanovny (provoz 3) a ten je posílal k nám do provozu 11. Zde se kompletovala i tremola, neboť ta se skládala z mnoha součástek, vahadla, pérka, trubičky, šroubky apod. Vše chodilo v takových bedničkách a v takovém počtu, abychom mohli osazovat připravená těla. Jediné, co se nakupovalo, byly struny, mechaniky, potenciometry, kondenzátory a knoflíky potenciometrů. To byly knoflíky používané na rádiích Tesla, typ Talisman.
SALIVAR: Mě napadla taková vtipná příhoda. Struny se jmenovaly Prezioso. Tenkrát byl nedostatek papíru, tak se Pepík Růžičků domluvil s tamním lékárníkem a on mu ty prázdné pytlíky dával. Lékárník pak do nich balil různé léky, myslím proti bolesti hlavy. Pak k němu přišel chlap a říkal: „ Prosím Vás ty prášky Prezioso mi zabraly". On na to: „Precioso, jaký prášky"? „No prodal jste mi posledně prášky v takovém balíčku Prezioso"!
LINHART: U nás, v provozu 11, se vyráběla pouze elektrofonika - snímače a plastové kryty, které se lisovaly za horka na takovém zvláštním kopytě. To muselo mít přesnou teplotu. Když mělo teplotu moc vysokou, nadělali se v plastu bublinky, protože to byl citlivý akrylon, který se vozil až ze Slovenska, ze Žiliny. Než se zahřál na správnou teplotu, tak jsme musely takové 3-4 plasty vyhodit, protože nebyly dotažené do správného tvaru a většinou praskly.
HILSKÝ: Vyráběly se průběžně, nebo ta výroba plastů stále běžela?
LINHART: Ne, průběžně, vždy na jednu sérii. Ta byla asi 60 kusů, což byl 1 stojan. Do měsíce se při plné výrobě vyrobily 2 stojany.
SALIVAR: Bylo to tak, že některých, zvláště finančně náročných součástek se dělalo minimum, to znamená skutečně na tuto sérii, ale součástky levnější, na levnější nástroje se dělaly ve větším počtu, aby to bylo rentabilní. Jako plánovač mohu říci, že se v té době vyrábělo za 1,5 mil. Kč, ale to už jsem myslím říkal.
LINHART: Současně s Graziosem se vyráběla elfo. basa Arco, těch se dělalo zhruba 15 kusů měsíčně, víc se jich nedělalo. Mám takovou malou perličku. Protože jsem montoval i tyto basy Arco, objevil se jednoho dne u mě nějaký polák z Lodže, nebo Krakova, z nějakého symfonického orchestru. Měl s sebou naší basu Arco a žehral na to, že má strašně vysoký dohmat. Dostal jsem úkol se mu věnovat a ten stav vylepšit. Hrál jsem si s tím, abych opravdu dohmat upravil. Kobylku jsem snižoval, krk jsem šteloval, on to zkoušel a pořád říkal: „Ještě bardzo, ještě troška", až tedy asi po 5 hodinách to bylo hotové. Byla to skoro až taková nepříjemná práce. Nakonec přišel pochvalný dopis, jak se mu basa líbí, jak je spokojený, že mu vlastně bezplatně byla doštelovaná. Jak se jmenoval, si už nepamatuji. Tolik malá příhoda.
ŽÁK: Tady mám z archivu Dřevokovu fotografii a to bude asi on.
LINHART: To není možné, ukažte. A víte, že možná ano.
ŽÁK: Zřejmě jim fotky poslal s tím děkovným dopisem.
LINHART: V samotném závěru výroby se také z Cremona Luby dovážely celé lubové kytary, které jsme u nás osazovaly plastovým panelem se snímačem Resonet Forte.
SALIVAR: Když přišel do Dřevokovu pan Halák, tak se začaly u nás dělat vzorky lubových kytar. On chtěl, aby se tady v Blatné lubovky vyráběly, ale nikdy k tomu nedošlo.
LINHART: V roce 1961 tady začala kolovat zpráva, že budou hudební nástroje v Dřevokovu Blatná končit. Jaký důvod k tomu byl se neví. Proslýchalo se, že bylo rozhodnuto o tom, že výrobní družstevnictví jako takový by nemělo vyrábět hudební nástroje a vyvážet je do kapitalistických zemí. To byla taková propaganda Komunistické strany. Co je na tom pravdy já přesně nevím, já byl u výroby a tak se ke mně dostalo jen málo informací.
SALIVAR: To byla skutečně pravda. Družstva musela skutečně takovou výrobu ukončit. Když požádal nějaký, třeba i národní podnik o vyčlenění výroby, tak my jsme ji jako družstvo museli předat. Kdyby v té době někdo požádal třeba o vyčlenění výroby těch předsíňových stěn, tak jsme ji předali taky. U předsíňových stěn nás zachránilo to, že na některé jsme měli chráněný vzor, patent. Už jsme dokonce měli rozhodnutí, že na Slovensko předáme část výroby těchto stěn. Já však odjel na ústředí ČSVD do Prahy a tam jsem tu výrobu na základě těch chráněných vzorů obhájil. Takže výrobu pak nevyloučili a my je dělali pořád dál.
HILSKÝ: Na kytary jste ty patenty neměli?
SALIVAR: Ne, na elektrofonické kytary jsme neměli ochranný vzor, protože nikdo další je v republice nevyráběl a tak to nebylo potřeba. Měli jsme pouze ochrannou známku na značku Resonet. Tenkrát, to si pamatuji, že když docházelo k tomu vyčlenění, tak jsem měl podezření, že pan Růžička na tom měl svůj podíl. Že zřejmě všechny v ČSHN v Hradci Králové přesvědčil, že problematiku okolo kytar zná a aby tedy požádali o vyčlenění. Nemám ale pro to žádný důkaz. To jsem již říkal, že jsem byl kamarád předsedy Dřevokovu pana Spoura. On byl tenkrát v Praze a já byl s ním. Do kanceláře vedoucího ČSVD šel sám a já zůstal v sekretariátu. Jak tam byl dlouho nevím. Pak otevřel dveře a úplně pěnil vzteky. Já jsem se ho ptal, co Ti tam řekli. On na to: „Neptej se mě na nic prosím Tě, neptej se mě na nic, já Ti to potom řeknu". Potom jsme šli na oběd, on se najedl a pak mi začal povídat, že to bylo hrozný. Vůbec se ho na nic neptali, pouze mu řekli: " Vy to předáte tomu a tomu a okamžitě. Až přijedete domů, tak to zařídít". Tak my jsme přijeli do Blatné a hned se to začalo kompletně předávat do Krnova, kde byl závod ČSHN s názvem Varhany Krnov. Pan Růžička se snažil o to, aby výroba zůstala v Blatné a chtěl, aby se zde postavila nová provozovna. V místech jak je současný Dřevokov, jen o kousek dál, úplně u lesa. Se stavěním nové provozovny však neuspěl a tak se výroba hudebních nástrojů musela předat do Krnova.
(poz.: Proč by měl o vyčlenění výroby kytar osobní zájem, když po odchodu z Dřevokovu v roce 1959, až do doby vyčleňování v roce 1961 už v ČSHN výrobu kytar měl a osobně ji řídil. Za tyto 2 roky vyvinul a vyrobil několik modelů kytar. Byly to Star I, II a III, Chord, Jolana, Basso IV a Pedro VI pod značkou NEOTON. Dále pak Futuramu, Marinu a Bassorou, ale už pod značkou JOLANA. A pokud osobní zájem skutečně měl, tak se třeba obával, když docházelo v komunistické republice k celoplošnému vyčleňování jednotlivých druhů výrob z družstev, aby mu „jeho" blatenské kytary „nevyfoukl" někdo jiný).
LINHART: Já jsem tam zůstal s Jirkou Prokopcem jako poslední pracovník. Skutečně nám bylo smutno, když jsme se dozvěděli, že výroba půjde pryč. To jsme se dozvěděli někdy na sklonku roku 1961. Dodělávali jsme poslední dvě bedny kytar, které odcházely do Anglie.
HILSKÝ: Do jakého roku se vyráběla ta původní Graziosa s lepeným logem Resonet ?
LINHART: Odhaduji tak do poloviny roku 1960. Když jsem přišel do Dřevokovu v roce 1959, tak se ještě dělala, ale již s tím garvírovaným logem Resonet. To lepené logo jsem již nedělal.
ŽÁK: Vy asi nevíte kolik se těch prvních Grazios s logem Resonet vyrobilo?
LINHART: Tak to opravdu nevím, ale když budeme vycházet z množství vyrobených kusů na přelomu roku 1959, řekl bych max. těch 2x 60 kusů, to jsou ty 2 stojany, takže ročně asi tak okolo 1.000 kusů. To by pak mohlo být max. do 5.000 kusů celkem.
HILSKÝ: A říkáte, že převážná většina šla do zahraničí.
LINHART: Ano, zhruba 95 %, tady jich zůstalo minimum, jak říkal pan Salivar. Abych dopověděl to s těmi bednami do Anglie. Poté, co se obě vyexpedovaly, tak najednou přišla zpráva, že někomu jedna bedna upadla na překladišti. Tím se k nám vrátilo celkem 15 trosek a z nich se nám jich pouze 11 podařilo zprovoznit tak, že mohly ještě odejít zpět. Z těch čtyř jsme přendavali poškozené díly. Tím moje práce na výrobě hudebních nástrojů definitivně skončila, což bylo na jaře 1962. Výroba byla myslím dobře organizovaná, vše do sebe bez problémů zapadalo. V té době, mám takový dojem, dělal pan Luboš Novák takového dispečera a ten to vše perfektně organizoval.
ŽÁK: Já mám na stránkách od kamaráda Mirka Jíry asi půlhodinové vyprávění. On prý tady dělal na nějaké LPG benzínce.
LINHART: Ano my jsme tam pracovali spolu. Já když už jsem byl v důchodu, tak mi nabídl na benzínce práci. Nakonec jsem tam zůstal 8,5 roku. Závěrem chci říci, že přímo v kanceláři Dřevokovu visely vzorky vyráběných kytar, aby se mohli ukazovat návštěvníkům družstva. Po revoluci, po roce 1989 se ztratily, někdo je odcizil. Exponáty vystavované v Bruselu na Expu ´58, havajská kytara, kytara a basa zůstali na ústředí ČSVD v Praze. Kde je jejich konec nevím.
ŽÁK: V seriálu ČT Bigbít, se ptali muzikantů, kdo byl skutečným praotcem čs. rock ´n´ rollu. Já se zeptám podobně. Kdo byl praotcem první čs. elfo. kytary Resonet Grazioso?
SALIVAR: Určitě Pepík Růžička. Ten dal podnět k výrobě kytar. Jediný hrál na kytaru a tak věděl, co to vlastně kytara je. Vývojář pan Vlček kytary neznal a tak je mohl vyvíjet, až v tom okamžiku, když už byl konkrétní nápad a záměr položený na stole.
ŽÁK: Děkuji Vám oběma za ochotu sdělit dalším generacím tak zajímavé historické skutečnosti.

Blatná 18.4.2009