Vážený pane generální řediteli,

    dne 12. prosince 2009 jsem Vám adresoval stížnost na pořad Piana pana Kořána z cyklu Zašlapané projekty (TS Ostrava). Před několika dny jsem obdržel vyjádření ředitele TS Ostrava Mgr. Ilji Racka, Ph.Dr. ze dne 20. ledna 2010. Respektuji Vaše rozhodnutí postoupit mu tuto kauzu k vyřízení. Bohužel se však potvrdil můj předpoklad, že v odpovědi, která bude zpracována v rámci TS Ostrava, budou pouze opakována tvrzení, která jsem již několikrát vyvracel při předchozí korespondenci a osobním jednání s vedoucí dramaturgyní publicistiky PhDr. Lenkou Polákovou. Z tohoto důvodu se ještě jednou obracím na Vás s žádostí o objektivní a nestranné posouzení celé záležitosti. K tomu ještě jednou přikládám řadu argumentů, které podle mého názoru zcela jednoznačně prokazují skutečnost, že celý předmětný pořad je založen na tvrzeních, která jsou v rozporu s objektivně doložitelnými fakty.

    Zcela prokazatelně v tomto případě autory pořadu nebyl dodržen stěžejní princip novinářské etiky – tedy ověření získaných informací z dalšího minimálně jednoho nezávislého zdroje. Veškeré informace byly čerpány pouze od Ladislava Kořána a Jiřího Janků, kteří koordinovaně vystupují už třetí rok a mimo jiné se prezentovali i v pořadu TS Ostrava Světoběžník (cyklus V zajetí železné opony). Na tomto místě musím konstatovat, že pana Janků znám už několik desítek let a až do vzniku této kauzy jsem s ním neměl žádný osobní spor. Zejména proto se nechci obšírně vyjadřovat k jeho úrovni jako „sběratele a znalce hudebních nástrojů“. Podle mého se však sám v této oblasti diskvalifikoval svými tvrzeními, která jsou v rozporu se snadno  doložitelnými fakty (v případě tohoto pořadu jsou zjevně nepravdivé minimálně 3 z jeho celkových 6 vstupů). Zároveň mohu konstatovat, že i další osoby, vystupující v pořadu Piana pana Kořána, byly tvůrcům tohoto pořadu téměř s určitostí „dodány“ právě panem Janků. Stejně jako on (a možná i déle) znám pana Jaromíra Fišara, o něco méně potom pana Milana Roudnického. Proto si mohu dovolit vyjádřit i pochybnost, zda se některý z nich za dlouhou dobu svého uměleckého působení setkal s pianem Resonet 506 (jak je uvedeno v dopise p. ředitele TS Ostrava „přišli s nimi profesně do styku“). Dále už v pořadu vystoupil pouze J. Vlček (synovec p. Kořána a syn hlavního konstruktéra firmy Resonet) a okrajově JUDr. Pavel Bret (ten zřejmě jako jediný nebyl osloven panem Janků), který ovšem rozhodně nemůže být považován za odborníka na danou problematiku. Navíc lze konstatovat, že ani jeden z těchto hostů prokazatelně nedokládá světovou (ani evropskou) prioritu tohoto „vynálezu“. Spíše působí dojmem, že pouze reagují na zprostředkovanou informaci o unikátnosti a českém prvenství v této oblasti. V celém pořadu také zcela absentují jakékoliv další pramenné zdroje (zejména písemné), které by dokládaly (i třeba jen částečně nebo zprostředkovaně) uváděná tvrzení. Signifikantní je i argumentace z dopisu ředitele TS Ostrava blogem p. Petra Kubáta, jehož článek vznikl jednoznačně při příležitosti blatenské výstavy kytar pana Janků a opět v této otázce vychází výhradně z jeho informací. Pro úplnost – p. Kubát se v tomto článku převážně věnuje kytarám a navíc prezentuje i tvrzení, která ve svém dopise dodatečně odmítá i ředitel TS Ostrava („… nelze v závěrečném shrnujícím komentáři o světové výstavě přisuzovat panu Kořánovi exponáty, které již s jeho vývojem neměly nic společného.“). A navíc se domnívám, že tento materiál byl pracovníkům TS Ostrava dodán také panem Janků. Jak jinak si vysvětlit, že „objevili“ a jako směrodatný vyhodnotili právě tento (jinak v podstatě bezvýznamný) článek z  regionální mutace deníku (resp. z blogu autora), zatímco zcela přehlíží informace, které byly opakovaně prezentovány ve specializovaných periodikách (např. Muzikus), event. encyklopediích (internetových i tištěných) a jsou běžně dostupné prostřednictvím internetových vyhledávačů nebo prostřednictvím rešeršní služby, kterou poskytují za nevelký poplatek všechny vědecké knihovny (včetně Moravskoslezské vědecké knihovny v Ostravě). Z tohoto důvodu rovněž nemohu akceptovat argumetaci ředitele TS Ostrava, že „… není v našich silách u historických záležitostí tohoto charakteru opatřit všechny relevantní údaje.“

    Zcela opomenuty byly v předchozí korespondenci i v reakci ředitele TS Ostrava konkrétní odkazy a doklady, které jsem předložil ve svých připomínkách. Jedná se zejména o publikaci p. Milana Guštara Elektrofony, která jednoznačně dokládá, že obdobná řešení snímání zvuku pomocí elektromagnetických snímačů byla už dávno před p. Kořánem využívána výrobci v USA, Kanadě i Německu. A to na různých hudebních nástrojích včetně pian. Na rozdíl od p. Janků dokládá M. Guštar ve jmenované publikaci svá tvrzení odkazy na zahraniční odbornou literaturu i prameny (patentová osvědčení).
Proti takto exaktně doloženým skutečnostem stojí tvrzení, uváděná mimo jiné i v odpovědi ředitele TS Ostrava: „ … zejména velké orchestry (jako třeba K. Vlacha) byly možností užití elektrofonických pian nadšeny.“ Nikdo nezpochybňuje návštěvu K. Vlacha ve firmě Resonet v Blatné ani jeho případné nadšení nad možností využít elektrofonické piano při koncertní činnosti. Těžko lze ale v současnosti posoudit, nakolik se jeho nadšení týkalo elektrofonického piana obecně (resp. samotného principu snadněji transportovatelného nástroje) nebo přímo nástroje Resonet 506. A to tím spíše, že jsem se zatím nikde nedopátral písemného nebo fotografického materiálu, který by dokládal používání tohoto nástroje ať už v orchestru K. Vlacha nebo jiném „velkém orchestru“.

    Příznačná pro tento pořad je i další skutečnost. Zatímco v mnoha dalších dílech cyklu Zašlapané projekty byly využity výpovědi většího množství odborníků, často i historiků daného odvětví – a přes negativní zkušenosti z tohoto individuálního pořadu nemám v úmyslu plošně zpochybňovat jejich nezávislost – v pořadu Piana pana Kořána se celá konstrukce opírala o jediného „odborníka“ a několik osob z řad více či méně pamětníků. V korespondenci, kterou jsem ke své stížnosti přiložil, je i vyjádření PhDr. Polákové, že redakce „požádala o vyjádření další nezávislé odborníky“ (7. 7. 2009) Bohužel jsem se z její strany žádného takovéhoto vyjádření „dalších odborníků“ nikdy nedočkal. Naopak já jsem – přímo nebo zprostředkovaně – oslovil hned několik odborníků na tuto problematiku, z nichž většina je mezi odbornou veřejností respektována mnohem více než p. Janků. Jedná se zejména o PhDr. Aleše Opekara, CSc., jehož stanovisko (resp. stanovisko PopMusea, jehož je ředitelem) jsem přiložil, dále o skutečně přední sběratele p. Jiřího Tuttera (viz zmíněný dopis PopMusea), ing. Vladimíra Žáka (provozovatele internetových stránek www.jolana.info, které jsou součástí Archivu národního kulturního dědictví při Národní knihovně) nebo p. Jaromíra Jíru. Všichni tito oslovení, kteří za sebou mají už víceletou a odbornou veřejností kladně hodnocenou popularizační a publikační činnost v oboru, potvrdili, že princip elektromagnetického snímání zvuku byl využíván již minimálně 20 let před tím, než se jeho využitím začal zabývat p. Kořán (resp. firma, které byl majitelem).
Omlouvám se za poněkud nevhodné přirovnání, ale v této souvislosti se mi stále vrací obraz Járy Cimrmana, který přináší na Patentový úřad své vynálezy a dozvídá se, že všechny už k patentování přihlásil někdo jiný před ním.....

    Zcela záměrně se tentokrát vyhýbám jakékoliv zmínce o kytarách, ke kterým měly údajně směřovat primárně mé připomínky. Doufám, že nyní už bude zřejmé a nezpochybnitelné, že mé připomínky nesměřují ke kytarám, ale k samotné koncepci tohoto pořadu, který je založen na mystifikaci doslova od prvního vstupu: „Říká se Co Čech to muzikant. A tak není divu, že na elektromagnetické ozvučení hudebních nástrojů přišel jeden z nich.“ až po nově upravený konec: „Můžeme jen spekulovat, zda by pan Kořán a jeho Resonet dotáhli do konce i elektromagnetické ozvučení kytar, k němuž se před zatčením chystal. Jeho nástupci ale získali za tento patent 3 zlaté medaile na výstavě EXPO v Bruselu. Bohužel bez pana Kořána.“ Důkazů, které vyvracejí tvrzení o tom, že na elektromagnetické ozvučení hudebních nástrojů přišel Čech (ať už to měl být p. Kořán nebo ing. F. Machálek), jsem už předložil několik. Nemá smysl je opakovat. Na druhou stranu není důvod nevěřit v „dotažení ozvučení kytar“ – zvláště, když elektrofonické kytary byly v USA sériově vyráběny od 30. let a už v 2. polovině 40. let několik jejich exemplářů používaly americké vojenské orchestry přinejmenším v „americké zóně“ osvobozené Evropy (tedy možná i na části našeho území – včetně Blatné). Zároveň musím opět velmi důrazně protestovat proti opakovanému zneužívání označení „patent“. Pan Kořán nikdy žádný patent nevlastnil, tím méně byl autorem jakéhokoliv patentově chráněného (registrovaného) řešení! Ani na žádné řešení kteréhokoliv nástroje z „bruselské“ kolekce (Grazioso, Arioso, Arco) nebylo vydáno patentové osvědčení (některá řešení kytary Grazioso byla dokonce přímo inspirována kytarou Fender Stratocaster, která byla pro tento účel do Blatné dovezena, rozebrána a dokonce rentgenována). A už pouze detail na závěr. Ta zlatá medaile z Bruselu byla pouze jedna, a to pro celou kolekci 3 zmíněných nástrojů (což by p. Janků měl velmi dobře vědět). Zároveň – to už skutečně pouze pro úplnost – toto ocenění nebylo uděleno za technické řešení ani za funkční parametry (ty nebyly pravděpodobně vůbec posuzovány), ale zejména za neobvyklý a velmi výrazný design nástrojů, resp. celé kolekce, jehož autorem byl jeden z tvůrců expozice prof. Antonín Kybal.

    To zároveň znamená, že nelze souhlasit s tvrzením ředitele TS Ostrava směrem k výhradám, které jsem prezentoval: „ … v předmětném pořadu se nejednalo o zásadní sdělení, na kterém byl pořad postaven.“ Zjednodušeně řečeno – celý pořad byl postaven na tvrzení o světové prioritě a unikátnosti řešení elektromagnetického ozvučení hudebních nástrojů, přičemž to první tvrzení (priorita) je zjevnou nepravdou, to druhé (unikátnost řešení) je diskutabilní, navíc v pořadu nebylo nijak doloženo (např. srovnáním s jinými obdobnými výrobky – jejichž existenci ovšem pořad striktně přehlížel).

    Snahy bagatelizovat negativní dopady tohoto pořadu, které se už ze strany TS Ostrava v náznacích objevily, pokládám za velmi nebezpečné. Jednak tomu, že by se mělo jednat o jakýsi „vstup do diskuse“ neodpovídá forma pořadu, která s  následnou diskusí nepočítá a navíc v pořadu uváděná tvrzení nejsou prezentována jako hypotézy, ale jako „fakta“, případně autoritativní tvrzení. Laickou veřejností je tedy pořad vnímán – v souladu s §2, odst. 2a) Zákona č. 483/1991 Sb. – jako „pravdivý“.
Nepřímým negativním důsledkem realizace tohoto pořadu je i skutečnost, kterou mohu doložit vlastní zkušeností i zkušeností dalších osob, které se touto problematikou zabývají. Zejména v době po odvysílání tohoto pořadu se někteří oslovení pamětníci odmítli k dané problematice vyjadřovat – se zdůvodněním, že nechtějí, aby jejich případné výpovědi byly překrouceny event. jinak zneužity. Tyto negativní reakce pamětníků se zcela shodují s „kampaní“ p. Janků, ve které má pořad Piana pana Kořána významné místo. Pořad TS Ostrava tak ve svých důsledcích podstatným způsobem zkomplikoval nalezení pravdivého obrazu historické skutečnosti.

    Jak vyplývá z výše uvedeného zdůvodnění, pořad přinejmenším zkresluje reálný obraz historické skutečnosti a vzhledem k neochotě jeho tvůrců tento fakt přiznat musím konstatovat, že se nyní již vědomě a do jisté míry aktivně podílí na dílčí falzifikaci tohoto segmentu historie. Přesto, že se jedná o problematiku, kterou lze považovat za okrajovou, pokládám tento přístup za eticky zásadně pochybný, a tedy neslučitelný s posláním veřejnoprávní televize.

        S pozdravem

PhDr. Pavel Sonda