Miroslav Deršák:

Moje první začátky na provozu Elektrofoniky (dále jen Elfo) ve mlejně sahají už do roku 1962. V letech 1962 až 1966 jsem studoval na průmyslovce v Pardubicích a v roce 1963 o prázdninách jsem byl na své první brigádě právě v elfu. Už v průběhu studia už jsem podepsal smlouvu, že do elfa nastoupím a také jsem tam nastoupil 1. srpna 1966. Jenomže pak jsem na 3. srpna 1966 dostal povolávací rozkaz na vojnu do Kostelce nad Orlicí a tak jsem tam zůstal alespoň ve stavu. Z vojny do civilu jsem se vrátil 31.8.1968 a hned 1.9.1968 jsem nastoupil natvrdo na Elfo. To už tam vlastně byl Jarda (pozn.: Míchal) a já jsem tam vlastně nastoupil jako servisní technik. Já jsem byl s Petrem (poz.: Pilařem) na výrobě varhan Combo, Sonáta a když bylo více času, tak jsme dělali elektriku do kytar. Takže já jsem byl místama v práci v Elfo, měl jsem tam pro sebe takový malý kumbál, a jindy zase venku, kdy jsem jezdil po servisech na kole, autobusem, vlakem. Jel jsem třeba i do Košic. Pak do Elfo nastoupil dvorní kočí pan Rudolf Rikr, on vyfasoval Škodu 1203 a s ním jsme jezdili od Šumavy k Tatrám po různých obřadních a pohřebních síní a opravovali varhany. Pan Růžička, to byl takový živel, který už v tý době si nasadil brouka do hlavy, že bude mít pětiletou záruku na tyhle varhany. Tak to si dovedete představit, co to tedy bylo. V tý době to bylo něco šíleně neobvyklého, no a tak jsem se kolem toho hodně najezdil. Potom za delší dobu mě chtěli „nahoře" do vývoje pánové Miroslav Hebelka a Ing. Václav Hrubý a tak jsem tam na chvíli přešel. Byl jsem tam zhruba jen 1/2 roku, protože to bylo už těsně před likvidací Elfo.

Jaroslav Míchal:

Do Elfo jsem nastoupil 1.4.1966. V Elfo jsem nakonec strávil necelých 8 roků.V prosinci 1974 se Elfo zavíralo. Tenkrát to bylo rozhodnutí v rámci RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci). Že prý u nás je výroba drahá a že němci to dělají „za hubičku". Proto se to tedy ukončí. Byla tam ještě jedna alternativa, že to přejde do Tesly. Ovšem ani tam to nedopadlo příznivě, znad prý, že tam byly nějaké jiné zájmy, což já už osobně nevím. Je pravdou, že těch necelých osm let, co jsem tam byl, je krátká doba, takže nemůžu být z těch, kteří jsou pamětníky Elfo. V tom roce 1966 jsem nastoupil do vývoje k panu Růžičkovi, který akorád vyvinul varhany Combo 1 a já vlastně začínal na realizaci těchto varhan Combo 1. To bylo období, kdy jsem ve vývoji trávil čas na výrobě těchto varhan spolu s Mirkem Havelkou a Vaškem Hrubým. Potom, když pan Zahajský, který dělal vedoucího výroby, odešel do Kolína, tak jsem nastoupil do jeho funkce. V té době se zde hodně vyráběly Alexandry, Alexisky, Grazielly a Pampera. To byly čtyři kytary, které jsem tam v té době osobně zažil. (poz.: Je potřeba od sebe odlišit výrobu a vývoj. Ve vývoji se připravovaly modely pro sériovou výrobu v jiných závodech. Např. JOLANA Huricanne a jiné, tzv. „placky", se po vývoji předaly k výrobě do závodu Varhany Krnov a v ČSHN HK se vůbec nevyráběly). Vás ale asi bude zajímat více vývoj kolem kytar. Po elektrické stránce byl zajímavý nový AlNiKo snímač.

Petr Pilař:

Ono se původně vyráběl snímač tak, že se přímo na feritový obdélníček navinul a to celé bylo přelepeno papírovou lepenkou. Pak se začaly dělat takové kostřičky, cívky, na které se vinul drát, který měl asi 4.000 závitů a dovnitř se pak vkládal feritový magnet. Později se ale přišlo na to, že snímač má lepší vlastnosti při 8.000 závitech drátu na cívce. Ty už byly na Alexandrách, ale Tornáda měla ještě snímače se 4.000 závity. Pak už přišly ty nové AlNiKo snímače. To si pamatuji, že jsem tenkrát byl s panem Růžičkou na schvalovačce tady na generálním ředitelství. Těmi se osazovaly poslední modely Iris a Vikomt. Ty kulatinky z kovu AlNiKo vlastně přímo koukaly ze snímače a tak připomínaly klasické fendrácké singl snímače. Výroba z tohoto kovu však byla velmi drahá a také se s ním špatně pracovalo. Při řezání se drolil, lámal a štípal. Byl to také velký problém ho sehnat, byl to vlastně strategický materiál, který se dovážel ze západní Evropy, ale nakonec stejně na něj bylo uvaleno embargo. Proto se později u Irisek přešlo zpět na feritové magnety, jejichž účinnost se zvyšovala železným plátkem, který ze snímačů vystupoval. Ještě před těmito snímači měl pan Růžička patentovaný snímač Brilant s posuvnými želízky, kterými se nastavoval výkon magnetu na každou strunu zvlášť. Těmito snímači byly osazeny první hradecké kytary Star. Také se mohly dávat na akustické kytary do ozvučnicového otvoru pomocí speciálního želízka. Já jsem se začínal v ELFO učit v roce 1966. To jsem začal dělat v truhlárně u pana Marečka, pak jsem dělal na kovovýrobě. Přestože jsem nastoupil na elektrofoniku, musel jsem projít vším, abych to poznal. Teprve potom jsem se šel učit elektrofoniku, to mě poslali na rok k Novotným do učení. V té době se tam ještě dělala Tornáda. Následně jsem dělal na Alexandrách. Po vojně, v roce 1972 jsem se vrátil zpět a to už moje práce spočívala v konečné kontrole celé kytary, než šla ze závodu. Přede mnou tuto výstupní kontrolu dělal Jarda Fišar, ale protože znal noty, tak šel pracovat na varhany. Na výstupní kontrole jsem seřizoval dohmat, šteloval výšku snímačů, zkoušel ladění. To tam ještě v noci docházel pan Růžička a kontroloval, zda je všechno v pořádku. Já si říkal, je to vše dobré, ale on ráno přišel, vzal do ruky kytaru a ukázal mi závadu. Já si říkal, že to není možný, že je to všecho dobrý, ale on mě přesvědčil a ukázal ten nedostatek. To mě vlastně vyškolilo k úplné dokonalosti, že pak později už nic nenacházel a říkal: „Tak to je dobrý"! Těch kytar mi denně prošlo rukou takových 12 kusů. Dodnes, když si vezmu do ruky kytaru, tak ji naladím do správné tóniny i bez ladičky. Za ty léta mám ty tóniny v hlavě. Housle takto nenaladím, ale kytaru, nebo baskytaru, to ano. Nutno ještě podotknout, že zde v Hradci se nejednalo o sériovou, strojovou výrobu, ale víceméně o ruční výrobu. Proto takový relativně malý počet kytar. Na druhou stranu zde zhotovené kytary byly mnohokrát kvalitnější, než ty samé modely ze sériové výroby v Hořovicích. Pan Růžička třeba nechával minimálně dva roky dozrávat dřevo, vč. hotových krků, než se použilo na kytary. Tím významně získaly na stabilitě, dřevo se nekroutilo, krky se neohýbaly apod. Všechny díly se na kytary vyráběly zde. Z kovových částí, jako byly kobylky, struníky, mechaniky a těla snímačů, se ale udělal v kovovýrobě pouze jeden prototyp (model) a podle něj se sériově vyrábělo potřebné množství v jednom závodě se slévárnou a kovovýrobou ve městě Stříbře. Odtud nám pak přicházely jednotlivé díly, každý zvlášť zabalený v papíře. Některé díly jako potenciometry, kondenzátory, odpory a ze začátku i knoflíky potenciometrů jsme brali z podniku Tesla. Struny vyráběly na Moravě v obci Starý Hrozenkov. Třeba taková tremola od pana Růžičky, osazovaná na pololubovkách Tornádo, Alexandra a dalších, jsou velmi kvalitní a pokud je tremolo v pořádku, tak dodnes funguje tak, že to i měkké struny nerozladí! To, že se zde vyrábělo velké množství modelů kytar, tak za to může pan Růžička. To byl takový nadšenec a obrovský organizátor, že se obklopil lidmi, které dokázal pro tu věc tak zapálit, že pak sami chtěli neustále něco nového vymýšlet, upravovat, nebo zdokonalovat. On byl jako z cukru obalený včelama. To se nevidí, takový člověk!

Jaroslav Míchal:

Pepa byl také výborný muzikant a dovedl muzikou lidi pobavit. On si založil takovou předváděcí skupinu, se kterou jsem hrál i já, ale jen na větších akcích. Hrál jsem na saxofon. Také jsme si udělali tzv. přehrávky, prostě profi zkoušky. Já to mám na klarinet, ale také na zpěv. Hráli jsme nejen v rámci předvádění nástrojů, ale také na různých plesech a dalších akcích.

Jolana roz. Růžičková:

Vidíte a kam chodil otec hrát dříve, tak tam já chodím hrát nyní.

Jaroslav Míchal:

Také jsme měli fotbalové mužstvo a chodili jsme kopat na louku za Mlýn. Tady mám i naší klubovou vlajku ELFO s podpisy hráčů.