Ta naše kytara česk(oslovensk)á.

KAPITOLA PRVNÍ: 1948 - 1954
Na počátku všeho prý, jak tvrdí Bible, bylo slovo. Na počátku výroby elektrických kytar u nás byla firma z jihočeského města Blatná s názvem Kořán - Macháček, který dnes něco řekne snad již několika místním pamětníkům. Oba majitelé po převratu v roce 1948 odešli, podobně jako řada jiných podnikatelů v té době, hledat štěstí do Ameriky. Ještě předtím však přijali do své firmy, vyrábějící elektrická piana originální konstrukce, svého švagra, jistého pana Vlčka, údajně geniálního konstruktéra. Faktem zůstává, že tento umem a invencí obdařený muž zdokonalil konstrukci elektrického piana, vyráběného v již znárodněném podniku s názvem Resonet, a tento nástroj se již na počátku padesátých let dostal do podvědomí muzikantské veřejnosti, hlavně pro svou cenovou dostupnost a naprostý nedostatek jiných, podobných nástrojů na tehdejším trhu. Nicméně, piána Resonet byla sice levná, zároveň však dosti poruchová. Firma se postupně dostávala do čím dál větších finančních potíží a začátkem roku 1953 byla převzata blatenským výrobním družstvem Dřevokov, které vyrábělo hlavně předsíňové stěny a věšáky. Koncem téhož roku přišel do Dřevokovu blatenský rodák Josef Růžička. S jeho příchodem do družstva fakticky započala historie výroby elektrofonických nástrojů v našich zemích a právě s jeho jménem byl vývoj a výroba těchto strojů spjat až téměř do konce 80. Let. Jak již bylo řečeno, ať se to někomu líbí nebo ne, díky vcelku nepříliš vzhlednému předsíńovému nábytku mohla u nás vzniknout a rozvinout se výroba elektrických nástrojů. Tak jak to vlastně bylo? Družstvo Dřevokov mělo, jako v té době všechny znárodněné podniky, svého národního správce, jistého pana Buliona, který jako bývalý bankovní úředník uměl „počítat" a dokázal družstvu zajistit prosperitu. Na místo ředitele Resonetu nastoupil pan Emil Čochner, údajně velmi zdatný obchodník, a byl to právě on, kdo Resonet podržel a zajistil mu další existenci. Ke konstruktérovi Vlčkovi a vývojáři Růžičkovi přijal zdatného nástrojaře, bývalého puškaře, pana Hořejše. Právě tito tři muži jsou základními postavami vzniku a vývoje prvních československých elektrických kytar. Již počátkem roku 1954 se v družstvu začali z Růžičkovy iniciativy zabývat myšlenkou na výrobu vlastních elektrofonických nástrojů. První vlaštovka se objevila koncem téhož roku a podle slov pana Růžičky to byla strašná, dřevěná a hranatá elektrofonická havajská kytara. Její premiéra pro veřejnost se odehrála v Písku v hotelu Bílá růže, kde ji předváděl tehdejší výborný muzikant Zdeněk Doktor. Její další vývoj a zdokonalování se staral Vlček a výsledkem jeho práce byla první elektrofonická havajská kytara Chord. V Resonetu se pracovalo v e dne v noci, aby se tento nástroj dostal ještě na vánoční pulty roku 1954, což se nakonec podařilo.Chord se výborně prodával, řadu nástrojů se dokonce podařilo vyvézt do Polska! S vývozem pomáhal Resonetu známý ředitele Čochnera, ministerský úředník Miler. Této známosti záhy využil pan Růžička při realizaci své myšlenky dovézt nějaký kvalitní nástroj jako vzor, podle kterého chtěl rozeběhnout výrobu té pravé elektrické kytary. Volba padla na tehdy jeden z mála vyráběných kvalitních nástrojů, americký Fender Stratocaster. A tak byl díky panu Milerovi z ministerstva obchodu, v době nejtužšího boje s třídním i vnitřním nepřítelem, dovezen do družstva Dřevokov Blatná v roce 1955 otec našich Grazios a Futuram, Fender Stratocaster model 1954 s výrobním číslem 192. Není třeba zdůrazňovat, s jakou chutí se páni v Resonetu okamžitě pustili do „ studia" tohoto po všech stránkách ušlechtilého nástroje. V těch dnech se otevírala druhá, zřejmě nejpodstatnější kapitola historie čs. Elektrické kytary a začneme s ní i následující druhý díl tohoto seriálu.

KAPITOLA DRUHÁ: 1955 - 1959
V minulém čísle jste se dozvěděli, jak se k nám díky dohodě ředitele Resonetu Emila Čochnera a pracovníka nejmenovaného ministerstva p. Milera zpoza železné opony dostala první skutečná elektrická kytara, hodná toho jména. Jedním z prvních profesionálních muzikantů, který tento nástroj viděl a měl možnost jej vyzkoušet, byl Miroslav Kefurt. Ten také zmíněného Stratocastera použil na několika svých nahrávkách. Nejvíce si jej však, dle slov Josefa Růžičky, půjčoval profesor Jiří Jirmal, žák Štěpána Urbana z pražské konzervatoře. Ale zpět ke kytaře tuzemské. Po roce 1955 vyprodukoval blatenský Resonet nový model havajské kytary pod značkou Arioso, která již měla lisované díly z acrylonu ( druh plexiskla), dále originální elektrický kontrabas Arco a nové nýtované snímače Resonet. Další v řadě byla první seriově vyráběná masivní elektrická kytara Grazioso. Nebyla to však prostá kopie Strotocastera, protože pokud si vzpomínáte, v Blatné byl tehdy šéfkonstruktérem Vladimír Vlček, o kterém i sám pan Růžička tvrdil, že byl téměř geniální. Ten vymyslel nejen originální řešení snímačů a kolébkových přepínačů, ale také naprosto jedinečnou konstrukci tremola. Materiál na lisované plastové části byl podobně jako u havajky a kontrabasu acrylon, který se lisoval ve formách z pertinaxu ( původní kovové formy horký plast příliš rychle ochlazovaly a ten byl až moc křehký a praskal). V té době v Československu již probíhaly přípravy na světovou výstavu EXPO 58 v Bruselu. Zmiňovaný ministerský úředník p. Miler se zřejmě na některém ze správných míst zmínil o podivných aktivitách Dřevokovu a následovala návštěva z hlavního města. Do Blatné tehdy přijel jistý profesor Kybala, zaměřením odborník přes tapisérie, ale v dané době také jeden z lidí odpovědných za přípravu československé expozice na bruselské výstavě. Ten po shlédnutí všech tří nástrojů, tedy havajky, kytary a kontrabasu, navrhl pro EXPO jejich jednotnou povrchovou úpravu. Ta spočívala v pozlacení všech kovových součástí čtyřiadvacetikarátovým zlatem, což tehdy přišlo na 5,400 Kčs, a nastříkání korpusů modrofialovým transparentním lakem - a kouzelné nástroje byly hotovy. Když se vybírali reprezentanti za jednotlivé vystavující obory, s hudebními nástroji jel do Bruselu Josef Růžička. Podle jeho vlastních slov by si to nejvíce zasloužil konstruktér Vlček, ale ten nebyl vybrán proto, že nebyl schopen nástroje předvést. Na bruselské výstavě byly nástroje z Dřevokovu oceněny zlatou medailí. Zanedlouho po úspěšné výstavě nastoupil do družstva nový předseda, který výrobě hudebních nástrojů příliš nepřál. Pan Růžička s ním měl od počátku velké neshody, které v roce 1959 vyvrcholily jeho odchodem do Hradce Králové, kde nedlouho předtím vznikla nová továrna na elektrofonické kytary v Petrofově Mlýně. Pracovalo tam asi 50 lidí a vznikaly tu pozdější modely elektrických kytar Star. Do Dřevokovu přišli nový konstruktéři, pánové Halák a Pech, kteří začali ozvučovat lubové Gibsonky vyráběné v Cremoně Luby snímači Resonet. Po dvou letech, kdy se výrobě v Blatné příliš nedařilo, přešli oba konstruktéři do Krnova, kde pak rozjeli výrobu elektrických kytar značky Grazioso naplno. Díky úspěchu na výstavě EXPO 58 bylo GraZioso z Resonetu (později z Krnova) velmi úspěšně exportována na západní trhy, kam se vyvážela pod názvem Futurama. Na anglickém trhu byl pod tímto názvem prodáván i kontrabas Arco, jak dokládá katalog firmy Selmer z roku 1959. Pro zajímavost - kytara tehdy stála 55 liber, překližkový kufr 6 liber, cena kontrabasu činila 52 liber a nepromokavý povlak stál 4 libry a 10 pencí, Jedním z mnoha tehdejších hráčů dnes slavných jmen, kteří prokazatelně Futuramu vlastnili, byl například George Harrison, který na ni hrál skladbu Cry For a Shadow, z dalších známých kytaristů prokazatelně tuto kytaru používal The Fabulous Flee ( sólový kytarista skupiny Rekkers), Gerry Marsden a Albert Lee. Legendární Jimmy Page se v jednom z rozhovorů přiznal, že jeho první elektrická kytara byla Grazioso - československá kopie Fendera.

KAPITOLA TŘETÍ: 1959 - 1961
Tuto kapitolu bychom mohli začít malou rekapitulací výroby blatenského Dřevokovu, tedy obdobím let 1950 - 1958, kdy se zde sériově vyráběly pod značkou Resonet tyto nástroje a příslušenství: Elektrofonická piana Resonet 4 a 6 ( označené podle počtu oktáv), šestistrunné havajské kytary Akord a Arioso, masivní elektrofonický kontravas Arco, masivní elektrofonická kytara Grazioso ( pro export s označením Futurama), lubové elektrofonické kytary Cutaway I a II, zesilovače Koncerto a Solo 5, elektromagnetické snímače Resonet, Forte a stavitelný typ Forte ( pro lepší vyvážení hlasitosti jednotlivých strun), zesilovací pedál s tremolem zn. Tremolo a pouzdra ( šitá i kufry). Do výroby se nedostaly například elektrofonická mandolína a balalajka nebo baskytara Carvan. Od roku 1960 se rozběhla paralelní výroba elektrofonických nástrojů v Hradci Králové ( pod vedením Josefe Růžičky) a v Krnově ( zde řídili vývoj pánové Pech a Halák z Blatné). Ještě v roce 1959 spatřily světlo světa v Hradci tři modely masivních elektrofonických kytar pod názvem Star s označením I, II a III. Star II a Star III byly nabízeny v katalogu britské firmy Selmer pod označením Futurama II a Futurama III. V Hradci se začal vyrábět i nový model havajky Chord a elektromagnetický snímač se stavitelnými pólovými nástavci Brilant. Pro další modely elektrofonických kytar byl v Hradci zpočátku užíván název Neoton ( značka Resonet byla svázana s Blatnou), pod kterým se ve výrobě objevila pravděpodobně první československá nízkolubová elektrická kytara. Generální ředitelství ČSHN ( čili Československé hudební nástroje, nově vzniklý národní podnik se sídlem v Hradci Králové) však záhy vyhlásilo veřejnou soutěž na nový název. Při jisté příležitosti použil pan Růžička pro kytaru Neoton jméno své dcery Jolany a to se nakonec stalo na dlouhá léta synonymem a zároveň poznávací značkou československých elektrických nástrojů. Přesto po nějakou dobu existoval problém, jak s jistotou určit, zda firma Neoton vyrábí kytary Jolana, nebo naopak. Roku 1960 začala druhá(?) pětiletka, hořela Michelská plynárna (k nemalé radosti O.L., neboť byly evakuovány spořilovské školy) a byl významný i pro basisty, kteří se konečně dočkali prvních elektrických baskytar. Čtyřstrunná Basso 4 i šestistrunná Pedro 6 (v té době zřejmě jediná sériově vyráběná šestistrunka na světě) měly obě dva snímače a dřevěnou kobylku. V témže roce se objevil i další model Grazioso (Futurama) s jednostrannou mechanikou a novým modelem kobylky s tremolem. Model kytary s názvem Everest se do sériové výroby nedostal a jakékoliv údaje o něm nám zůstaly dodnes utajeny ( čtěte naši výzvu na konci článku!) V roce 1961 se zřejmě zaradovali příznivci kytar s vyššími luby, jakými byly ( v té době ovšem velmi těžko sehnatelné) např. nástroje do firem Gibson, Gretsch nebo Guild. Z hradeckého výrobního „pásu" totiž v tomto roce sjely první modely kytar zn. Marina s dvěma snímači, originálním tremolem a hlavicí s povrchovou úpravou Silver Sparkle (něco jako hrubá stříbrná metalíza). Přepínače snímačů na chromovaném ochranném krytu pod strunami byly zhotoveny z klapek psacího stroje Consul(!). Dlouho na sebe nedala čekat ani basová verze Mariny s označením Bassora. Do výroby se měla dostat i elektrofonická kytara s dosti kuriózním názvem Transradio, ale ani o tomto nástroji nemáme k dispozici naprosto žádné informace, natož abychom jej někdy viděli. Na závěr tohoto dílu bychom rádi požádali všechny pamětníky, muzikant, příznivce, majitele i sběratele - máte-li nějaké informace, obrázky, dokumenty nebo prospekty, zkrátka jakýkoliv materiál, který by nám pomohl vyplnit některá bílá místa v historii čs. elektrofonických nástrojů a příslušenství, neváhejte a kontaktujte, redakci Muzikusu!

KAPITOLA ČTVRTÁ: 1962 - 1963
Počátkem roku 1962 došlo ke sporu mezi hořovickou Delicií a Cremonou, tradičním výrobcem akustických strunných nástrojů v Lubech u Chebu (nyní Strunal), jehož předmětem byla elektroakustická kytara Axa - malá „španělka" se snímačem. Historie vzniku tohoto trochu kuriózního nástroje začíná opět u Josefa Růžičky v Hradci Králové, kterému se dostala do rukou malá akustická kytara z Cremony, prodávaná v té době za nějakých 160 Kč. Dostal nápad opatřit ji snímačem a plastovým panelem s ovládáním hlasitosti a tónové clony a navrhl zhruba dvojnásobnou prodejní cenu. Shodou okolností sháněl v té době jistý pan Hrůza zakázku pro výrobu hořovické Delice a nápad s elektrifikovanou španělkou se mu zalíbil. Rychle se v Hradci dohodl a bezodkladně rozjel výrobu Axy v Hořovicích. K dispozici měl vstřikovací lisy na plastové díly, odlil si kobylky, sedlové pražce a kryty snímačů a ještě v roce 1962 vrhla Delicia na trh téměř třicet tisíc nástrojů! To se ovšem setkalo s velkou nevolí ze strany Cremony a další výroba Axy byla zastavena. Mezitím se v Hradci začaly vyrábět nové, vylepšené modely masivních kytar Star - Luxe a Star IV (opět nabízené v katalogu Selmer z roku 1962 pod označením Futurama III a II) a nízkolubová kytara Jolana Discant. Na přelomu let 1962 a 1963 vznikl i prototyp další nízkolubové kytary s názvem Ondine, která se však do sériové výroby nedostala. Záhy se ale objevila další, dnes již můžeme říci legendární nízkolubová kytara, i ve své době nesmírně populární Tornádo. Vyvinuté bylo v hradecké dílně Josefa Růžičky, velkosériová výroba však byla umístěna do hořovické Delicie. Tornádo bylo masivně vyváženo do „sptřátelených" zemí, dostalo se až na Kubu, na dlouhou dobu největším odběratelem byl však jednoznačně Sovětský Svaz, kam byly Tornáda exportovány v tisících ročně po celou dobu jejich výroby, tedy přes pět let! Přesto prý nebylo snadné Tonádo sehnat a sovětský rocker musel k prodejní ceně 450 rublů (exportní cena byla 85 rublů!) ještě alespoň padesát přihodit. Hůře dopadl vývoz do Anglie, kde bylo jednáno s firmou Rose - Morris. Po dohadech o ceně (proti požadavku 26 liber stála nabídka 12 liber, konečná cena byla usmlouvána na 18 liber.) nastolil odběratel podmínku dodávek do tří měsíců, která nakonec byla hlavním kamenem úrazu. Problémem byly subdodávky jednotlivých dílů, jejichž výrobu zajišťovaly různé podniky - kovové díly, jinak vyráběné v hradecké Amati, začaly být vyráběny v Lounech, kde se dělaly díly pro Delicii, ale z výroby po půl roce sešlo a výrobu převzala Amati Kraslice ve Stříbře. Díky jistému panu Makovcovi z tohoto podniku se výroba rozjela a fungovala velmi dobře, ale bylo to bohužel pozdě, a tak se Tornáda do Anglie již nedostala. V roce 1963 se začal vyrábět další model Star s pořadovým číslem V, ale také originální Big-beat, asi největší „lahůdka" pro dnešní sběratele. Řešení tohoto nástroje bylo na svou i dnešní dobu nejen velmi originální, ale i futuristické a svým pojetím se zcela vymykalo tehdejší domácí i světové produkci na řadu let. První elektrofonická kytara s vlastním odnímatelným zesilovačem s reproduktorem na bateriový provoz(!) a navíc s vestavěným radiopřijímačem však přes všechnu svou originalitu (nebo možná právě díky ní) nedosáhla nijak velké populatity a výroba byla brzo zastavena. A tak se z Big-beatu stala z dnešního pohledu pouhá rarita.

KAPITOLA PÁTÁ: 1964 - 1966
V úvodu této kapitoly se ještě vraťme k Tornádu a podívejme se podrobněji na jeho konstrukci. Je vcelku evidentní, že vzorem či inspirací při vzniku této kytary byl Gibson model ES 335 (ev. 345 nebo 355. Mimochodem, věděli jste, že ES v typovém označení znamená "Electric Spanish"?), který Gibson vyráběl již od roku 1958. Byl konstruován tak, že celým tělem procházel masivní trámec, na který byl přilepen krk, usazeny snímače, kobylka a struník, případně tremolo. Tímto řešením byl docílen lepší sustain. Tornádo tento trámec nemělo, místo něj byla horní i dolní deska vyztužena podélnými žebry, které měly na horní desce rozteč shodnou s roztečí vrutů snímačů. Ušetřilo se tím na váze, ale zhoršil se sustain, a to i tím, že byla použita volná kobylka originální konstrukce a nikoliv pevně ukotvená, jako u Gibsona. Dalším modelem v řadě semiakustických kytar, navazující na Tornádo, byla neméně populární Alexandra, jejíž výroba začala v roce 1964. Měla silnější luby, takže desky se lepily bez tzv. olubení. Byl to velmi pevný nástroj, který snesl i méně šetrné zacházení. Basovou sestrou Alexandry byla nizkolubová semiakustická Alexis. Téhož roku se dočkalo basové mutace i Tornádo pod trochu legračním názvem Pampero. V roce 1964 přišly do výroby i dva masivní modely - kytara Hurricane a basová kytara Typhoon (později počeštěn na Tajfun). V témže roce spatřil světlo světa i první páskový dozvuk československé výroby z Tesly Přelouč - populární čtyřhlavá Echolana, používaná zvukaři ještě v sedmdesátých letech. V roce 1965 proběhla unifikace výroby součástí elektrofinických kytar a baskytar, což mělo za následek celkové zjednodušení výroby a rychlejší zavádění nových modelů na trh. A tak se v tomto roce objevil nový nízkolubový Diskant 2 a inovované modely Marina a Basora z roku 1961, které též byly označeny dvojkou za názvem. Konstrukčně byly odlišné minimálně (např. nová kobylka u Mariny). Další novinkou byla masivní kytara Sirius, osazená dvěma novými snímači Brilant DeLuxe (tuhle kytaru jsem někdy v roce 1966 nebo 1967 vlastnil jako první elektriku v mém životě - O. L.). Bylo jen otázkou času, kdy se objeví také dvanáctistrunná elektrická kytara. Bylo to hned následujícího roku, kdy byla do výroby zavedena Alexandra 12, dnes celkem vzácný model, který se od šestistrunné verze lišil absencí tremola. I původní model Alexandry vyl inovován na Alexandru DeLuxe. V roce 1966 se po řadě let objevil i zbrusu nový model havajské kytary, tentokrát osmistrunné, s označením Oktachord ( za foto děkujeme p. Kratochvílovi ze Žďáru n. S.). V polovině šedesátých let se o výrobu elektrických kytar dělily celkem tři továrny - Hradec Králové, kde výrobu řídil pan Růžička, Varhany Krnov (předtím a dnes též Fieger-Kloss) a Delicia Hořovice, kde se vyráběly např. lubové modely Marina, Basora a Diskant a od roku 1966 i jejich inovované modely s dvojkami za jménem. V příštím díle se pokusíme zmapovat výrobu druhé poloviny šedesátých let i s ohledem na místo výroby.

KAPITOLA ŠESTÁ: 1967 - 1970
Tento díl, předposlední v pořadí, bude, stejně jako díl poslední v příštím čísle, spíše již jen výčtem a stručným popisem nástrojů podle data zařazení do výroby. Budiž omluvou této stručnosti ten fakt, že z těchto pozdějších let, kdy se vývoj, výroba a vztahy mezi jednotlivými výrobními podniky vcelku ustálily, nemám k dispozici již téměř žádné „drby", kterými bychom okořenili text. Začněme tedy rokem 1967, kdy byl na trh uveden zcela nový model v této době oblíbených nízkolubových kytar s názvem Graziella, kterou brzo následoval vylepšený model Graziella 2. Drobnějšímí úpravami prošla i dvanástistrunná Alexandra 12, stejně jako její šestistrunná verze pod označením Alexandra 2. Silnějšími snímači byla opatřena vylepšená basa Alexis 2. V hradeckých dílnách byl v tomto roce připraven speciální vzorek pro italský trh s označením Alexandra CMP, zůstalo však jen u něj, export na tento trh se neuskutečnil. Zmiňme ještě další projekty, k jejich sériové výrobě z nejrůznějších důvodů nakonec nedošlo - Gyro 1 byla leslie bedna k elfo varhanům, Banjo - metal bylo vyvíjeno ve spolupráci s Amati Střbro, kde se měly vyrábět kovové díly, varhany s označením Combo H se měly vyrábět v Hořovicích. Počátkem roku 1968 byl vyvinut vzorek jednoho z prvních zkreslovacích zařízení pro elektrické kytary s výmluvným názvem Buster pedál. Vyrábět jej měl Kovopodnik Nymburk, k sériové výrobě opět bohužel nedošlo. Tento rok byl hodně chudý na nové modely - objevila se jen vylepšená verze basy Pampero 2 s hrazdičkou pod snímači. V roce 1969 byl vyroben omezený počet nového modelu bedny Leslie s rotačním zařízením Leslie - rot. V tomto roce se neobjevil v sériové výrobě žádný nový model(!), pouze byl vyvinut vzorek elfo kytary pro uvažovanou výrobu v Cremoně Luby. Teprve rok 1970 přinesl oživení. Na trhu se postupně objevily nové modely vycházející z již vyráběných a osvědčených typů. Především stále oblíbená Alexandra 3 Super se zpevněnou konstrukcí (pro ilustraci uveďme její tehdejší prodejní cenu 2775 korun, což nebylo vůbec málo!), dále se objevila vylepšená verze nízkolubové baskytary Alexis 2 Super (ta stála 2725), dále pak zcela nové provedení kytary Graziella 2 Speciál s vibrátorem, třemi snímači s kolébkovými přepínači a novým tvarem hlavy. Objevilo se i nové provedení nízkolubové baskytary Pampero 2 L s delší menzurou. Na závěr jedna oprava - v minulém díle na str. 92 vpravo dole není na obrázku první model nízkolubové baskytary Pampero z roku 1964, ale její mladší model Pampero 2 z roku 1968, zmiňovaný v tomto díle. Omlouváme se za tento omyl a zároveň děkujeme panu M. Vimerovi z Teplic za upozornění.

KAPITOLA SEDMÁ: 1971 - 1975
V tomto závěrečném dílu našeho seriálu vás opět stručným výčtem a popisem seznámíme s nástroji z první poloviny sedmdesátých let, kdy se řada jejich výrobů rozrostla o další podnik, tentokrát s tradicí výroby klasických píšťalových varhan v Krnově. Jak již bylo zvykem, soudruzi usoudili, že v tomto podniku bude zavedena výroba elektrofonických kytar - a bylo to. Nutno ovšem poznamenat, že i zde se našly šikovné české ruce a nástroje zde vyrobené nebyly rozhodně nekvalitní. Ale pojďme ještě o dva roky zpět. V roce 1971 vznikl ve vývojové dílně v Hradci Králové pouze jeden nový model - nízkolubová basová kytara Tornádo, která se vyráběla v Hořovicích. V hradeckém podniku uvedli do výroby nový model koncertních elfo varhan a nový dvoucívkový snímač pro kytary, dnes bychom řekli humbucker. V hořovickém podniku se začaly vyrábět nové typy reproskříní - Vocal 25, Music 30 a Guiter 60. Do výroby se již nedostala reproskříň Bass-Organo. Rok 1972 byl ještě chudší, na trh nebyl uveden žádný nový strunný elektrofonický nástroj. Pro úplnost uveďme alespoň ostatní nástroje, zavedené do sériové výroby v tomto roce: tranzistorový spinet/varhany Sonáta, tranzistorový bicí automat Rytmatik a v Hořovicích montované přenosné elfo varhany Fénix. V roce 1973 se začaly dít věci, o nichž je zmínka v úvodu. V krnovském podniku Varhany se rozběhla výroba zcela nových sérií masivních elektrofonických kytar a baskytar, které byly vyvíjeny v hradeckém středisku pod pracovními názvy Astro a Sonic. Doménou výroby v Hradci Králové zůstaly nízkolubové kytary. V tomto roce byla zahájena výroba nové řady, vyvíjené pod označením Rubín, která se na trh dostala pod názvem Kolor a od modelu Rubín se lišila jen hlavou s jednostranou mechanikou. Tyto kytary a basy byly osazovány zcela novými typy snímačů s AINiCo pólovými nástavci. Dalším originálním znakem těchto nástrojů byl dělený závěs, kde každá struna měla svůj individuální úchyt. Souběžně byly na trhu k mání i upravené či vylepšené modely vycházející ze starších, osvědčených konstrukcí. Elektická kytara Studio měla (dávno před MusicManem) dělenou ladící mechaniku 2+4, tornádovský tvar těla, kolébkové přepínače snímačů a přepracovaný závěs s vibrátorem. Také Studio Bass byl v podstatě zjednodušenou verzí modelu baskytary Tornádo. Oba modely Studio měly standardně ebenový hmatník (inu, to ještě nebyl eben tak vzácný). Vraťme se ale do Krnova. Jak již bylo řečeno, zcela nové modely masivních kytar byly vyvinuty v hradeckém středisku pod názvy Astro a Sonic. Těla těchto nástrojů, které v sériové výrobě dostaly jména Vikomt a Iris, vypovídala na první pohled o svém vzoru. Obrys těla Fendera Telecastera byl převzat v podstatě beze změny, byl však přidán falešný ozvučný „f" otvor, který měl skutečně pouze dekorativní charakter a nutno s politováním konstatovat, že nástroj spíše hyzdil než krášlil. Zatímco i tvar hlavy byl téměř stejný jako u vzoru, zcela se lišila kobylka a závěs, vrchní panel a osazení snímačů. Levnější modely Vikomt měly jeden šikmo umístěný snímač u krku, pevnou kobylku a palisandrový hmatník, řada Iris s povrchovou úpravou sunburst měla snímače dva, kytara byla vybavena tremolem ne příliš šťastné konstrukce „ohnutého plechu" a krk měl ebenový hmatník. Od poloviny 70. let nám již scházejí hodnověrné informace o přesných datech vzniku, vývoji a výroby s její lokalizací, rozhodli jsme se proto na tomto místě seriál ukončit a napsat pokračování v případě, že se nám podaří nashromáždit materiál, z kterého by bylo možné vystavět další díly. Opět apelujeme na vás, milí čtenáři, máte-li takový druh materiálů k dispozici, neváhejte a kontaktujte nás přes redakci Muzikusu. Na úplný závěr ještě zmínka o jedné z originálních kytar, pocházející z období poloviny 70. let. Model Star X byl ojedinělý nejen svým tvarem, ale hlavně zabudovaným boosterem napájeným vloženou 9V baterií! Někdy opět nashledanou se těší autoři.