Já jsem tady vlastně tak............nemám tady být, přestože já jsem byl majitelem toho patentu (pozn.: na elektromagnetické snímání zvuku) na kterém to všechno začalo. Potom, kdy jsem se stal majitelem toho patentu, tak jsem odjel za mým švagrem (pozn.: Vladimírem Vlčkem), respektive za mojí sestrou se svým manželem. Ti měli dva malé kluky a byli v Litomyšli a já jsem tuto firmu (poz.: Resonet) vlastně měl koupit s tím patentem v Blatné.
Zeptal jsem se své matky, jestli si myslí, že si můžu vzít na svědomí celou rodinu mé sestry s dvěma malými kluky a vzít je do Blatné a tam dát mému švagrovi, který byl v té branži, tu pozici - toho technického vedoucího u firmy Resonet v Blatné. Maminka věřila mě, že bych je nenechal nikdy v nějaké bídě, tak jsme se dohodli a já jsem přestěhoval Vlčkovu rodinu do Blatné i s mojí maminkou a mým otcem a všichni jsme tam byli na jedné kupě.
Z toho (pozn.: patentu) vznikl vlastně první dokonalý nástroj se základem elektromagnetického snímání zvuku, to bylo mé první piáno. Sedm a čtvrt oktávy elektrofonického piána, kdy ze začátku ten problém byl problém, protože jsme nevěděli jak do toho. Věděli jsme co jsem koupil (pozn.: od Ing. Ferdinanda Machálka) - ten patent, také jsme věděli, že ty struny, které byly vlastně speciálními strunami na hloubky, střední tóny a výšky musejí přes tři elektromagnety ve svazcích. Teď to všechno vymyslet, aby z toho bylo piáno, to byl veliký problém. Nakonec se to podařilo a to piáno, na něj hrál Karel Vlach a to byl opravdu český muzikant, který by řekl, jestli to je dobré, nebo nedobré.
Potom na zkoušce, kde už za komunistů, jsem to musel prodávat přes Národní podnik Nový byt a Bílá labuť, tak tam měli pana Petrofa, tady z Hradce Králové. Už si nepamatuji první jméno, ale chodil o holi........ (pozn.: z pléna zaznělo "Eduard").... ano Eduard, tak s tím jsem tam byl, moje ladička paní Portová z Blatné, moje piáno a na druhé straně seděl pan Petrof a tím jeho křídlem. A teď tam byli komisaři, kteří měli posoudit, jestli to moje piáno vůbec může být v něčem alespoň podobné tomu pana Petrofa. Pan Petrof mi to nesmírně pochválil a řekl mi, že oni se pokoušeli o něco takového, ale na docela jiném systému za nepředstavitelně mnoho peněz. A nebylo to vlastně k mání, protože to nikdy nechodilo. Nakonec jsme to piáno odvezli na Strahov, já jako tehdejší atlet jsem měl k tomu Strahovu blízko, a tam mě to nechali vyzkoušet na zesilovač Strahovského sletového stadionu. Bylo to opravdu piáno v tom celým Strahovským areálu, což byla pro mě taková úžasná událost.
V tom, když jsme vyvíjeli tento základní přístroj, na který jsem to (pozn.: patent) vlastně koupil, tak jsem se švagrem, protože jsem hrál na kytaru od svých patnácti - šestnácti let, říkal: "Kytara, to by bylo něco"! To piáno si každý nekoupí, ale kytaru by chtěl koupit každý ten kluk, který to jednou uslyší, že je to dokonalý, že to může zesílit, že to prostě může hrát přes koncový okruh v rádiu, nebo se zesilovačem. Tak jsme prostě už tenkrát přemýšleli, také o těch kytarách.
Já jsem bohužel potom z celé té výroby vypadl z toho důvodu, že jsem potřeboval další peníze na vývoj toho celého Resonetu. Dostal jsem spojení na kanadskou a australskou firmu a pod jejím vedením jsem jim chtěl prodat licenci na výrobu. Takže oni by vyráběli a licenční poplatek by zaplatili Ministerstvu zahraničního obchodu. Jenomže to tam došlo prostě k nějakých velkým nedopatřením a mě chtěli zatknout, protože jsem se dopustil průmyslové špionáže. Podotýkám, že to bylo koncem roku 1949, kdy už komunismus tady měl ty kořeny zapuštěny a že prostě pro mě už nezbylo nic jiného, než vlastně od toho odejít. Potom, když jsem se vrátil v roce 1955 v květnu pro rodinu, tak mě zavřeli a byl jsem 10 let v politickým koncentráku v Jáchymově.
No a můj švagr v tom pokračoval dál, stal se vynikajícím v tomto poli, vynikajícím konstruktérem a designerem a dovedl to prostě až tak, že na to hráli největší a špičkoví kytaristé té doby a Československo se vlastně tím dostalo na mezinárodní trh už těmi elektrickými kytarami. To elektrické piáno, který já bych nenechal zaniknout, tak to ale zaniklo, ale ty kytary se dostali na světový trh.
Z toho potom vznikla Jolana toho pána (poz.: Josefa Růžičky), který se nějak do toho Resonetu přiženil a který to potom přestěhoval sem do Hradce. Tady se vyrobilo spoustu kytar, který dělali lidmi šťastnými po celém světě a podotýkám, že i před Spojenými státy a před Japonskem jste to byli vy a československé kytary, kteří to dokázali tenkrát prosadit. Děkuji vám.