V první řadě bych chtěl trochu definovat pojem „havajská kytara". Pod pojmem havajská kytara se schová řada kytar, na kterou se na Havaji a vůbec v Polynesii hraje. Může se tam schovat i kytara klasická, třeba s trochu jiným laděním, dokonce i ukulele. Ale na všechny se hraje tak, jak jsme u kytary zvyklí. Levá ruka přitlačuje struny na pražce, levá ruka hraje melodii, či rytmus v akordech. Havajská kytara, kterou máme my na mysli je zvláštní tím, že k vytvoření tónů různých výšek nepoužívá přitlačování strun k pražců, neboť prakticky žádné nemá. Snižování a zvyšování tónů se dosahuje posuvem kousku železa (válečkem). Od toho je také havajský název tohoto nástroje kika kila (kika..kytara, kila..železo). Také se pokládá na klín, či na stojan.Výstižný název této kytary je v angličtině: lap-steel guitar (tedy kytara na klín se železem). Tato kytara nemá žádné pedály a páky, jako steel kytary používané v coutry. Ten matoucí název „havajská" jsme si kdysi v 30. letech vymysleli my, neboť jsme neznali další souvislosti.
      Mé zkušenosti s havajskými kytarami od firmy RESONET začaly v roce 1956, kdy jsem si koupil kytaru Akord. Jakmile jsem trochu zvládl základy hry, zanedlouho poté jsem ji vyměnil za kytaru Arioso (celkem jsem měl tyto kytary dvě). Dodnes mi zůstala jedna z nich a celou tu dobu jsem jí zůstal věrným uživatelem. Jako slaboproudař jsem ocenil její velmi dobré snímače, jejichž zapojení eliminuje indukovaný brum do signálové cesty (humbucker). Jednoduchý systém regulace barvy zvuku (mixáž signálu z obou polovin snímače) i regulátor tónové clony umožňují nastavit různé barvy zvuku, potřebné pro havajskou kytaru. Abych dosáhl skokové změny v barvě zvuku, vyměnil jsem později potenciometr pro míchání signálů snímačů za třípolohový přepínač, který je zapojen tak, že v první poloze zkratuje jeden ze snímačů, ve střední poloze pracují snímače oba a nakonec ve třetí poloze zkratuje druhý snímač. Tím se dosáhne velmi výrazné změny barvy zvuku jedním přepnutím přepínače. To je během hry výhodnější, než postupné otáčení potenciometrem.
      Pokud se týká ladění kytary, zůstal jsem u doporučeného ladění výrobcem, tedy u ladění C6 (C,E,G,A,C,E..psáno od spodní struny k horní). Ladění C6 je jedno z typických ladění používaných v havajské hudbě (také se tam nazývá Mauna Loa, podle jedné z nejvyšších sopek). Havajských ladění je celá řada, ale toto ladění má tu přednost, že při hře v terciích, nebo sextách nevyžaduje používat šikmých poloh „železa" (slide). Všechny ostatní ladění jsou také založena na naladění do nějakého akordu. Např. do akordu A, E, nebo G6 atd. Výhoda ladění do akordu je také v tom, že ve všech stupnicích se hraje stejně, takže není problém již naučenou věc zahrát v libovolné stupnici. Jen začneme v jiném místě hmatníku. To, co za hráče na steel-kytaru vyřeší pedály a kolenní páky (sloužící k skokovému přeladění vybrané struny), musíme my, hráči na lap-steel, vyřešit laděním a svou zručností. Ladění vychází z toho, že v polynéské hudbě převažují durové stupnice, molové stupnice nejsou ani v tamní etnické hudbě, zkrátka nemají žádnou tradici. To je dobře, protože ladění, jako je např. právě C6, vyhovuje těmto požadavkům. Ikdyž uvidíte složitější havajskou kytaru s několika manuály, často je některý z nich laděný do nějakého akordu končícího číslem 6. Například i dvoukrká pedálová steel kytara se ladí zpravidla tak, že k nám bližší hmatník ladíme do C6 a další např. do E9.