V roce 1956 jsem nastoupil do učení na učiliště v Jiříkově, do bývalé firmy na piana Foerster. Na třetí rok učení, v roce 1958 jsem přešel na praxi do závodu Piana, který patřil pod n.p. ČSHN v Hradci Králové (dále pak jen HK). Následně v roce 1959 do závodu nastoupil také pan Josef Růžička (dále pak jen JR), který zde v jedné malé místnosti s jedním rýsovacím prknem začal rozjíždět provoz Elektrofoniky (dále pak jen Elfo) s vývojem. Vždy, když jsem skončil ve 14 hodin svou práci, tak jsem šel k němu nahoru, myslím do 3., nebo 4. patra a tam mě pomalinku zasvěcoval do výroby kytar. Kolikrát jsem tam byl až do sedmi hodin večer. Když také zjistil, že umím hrát na piáno, tak mi navrhnul, že bychom mohli založit předváděcí skupinu těch nástrojů, které se zde vyrobí. Ze začátku to byla kytara Star I, II a III a varhany Combo 1. Po výrobě těchto prvních nástrojů jsme začali se skupinou vyjíždět nejprve po obchodních domech, jako např. Bílá labuť v Praze a pak také po různých veletrzích, jako např. Liberecké výstavní trhy. Podnik nám dokonce nechal ušít v Bílé labuti obleky a tak jsme byli vystrojeni jako orchestr Karla Kraugartnera. Nakonec se skupina ustálila na složení - kytara Josef Růžička, varhany já, klarinet Jarda Míchal, basová kytara Vráťa Junek a bicí pan Mrkvička. Pravidelnou prací u pana JR jsem se víc a víc dostával do té problematiky kolem kytar. V té době tam také pracoval pan Josef Čížek, pak tam pracoval pan Jaroslav Mareček - truhlář a jeho táta, který tam chodil dle potřeby vypomáhat. Pak tam také pracovala, taková pomocná síla, paní Cimburková. Já tam v té době neustále z pian přecházel, takže vznikla o mě taková tahanice, když oddělení pian "řvalo", že mi zaplatili učení a já chodím pryč. Pan JR to ale nějak protlačil a já zůstal u něj natrvalo.

Zhruba po roce existence Elfa jsme se v roce 1960 z jedné místnosti u Petrofů stěhovali do bývalého mlýna, který byl dříve také majetkem Petrofů. Byl to prázdný mlýn, jen holé stěny, ale už s výtahem. Zde se již začal budovat vedle vývoje i tzv. poloprovoz, kde by se mohli vyrábět nejen prototypy vyvynutých kytar, ale i jejich omezené série. Takže v mlýně už byl nejen vývoj, ale také poloprovoz. Také se zde udělal pro pana JR služební byt. Ze začátku, než se zde udělal, tak bydlel asi rok v hotelu Avion a za rodinou dojížděl do Blatné. Když jsem se vrátil z vojny, tak jsem nastoupil právě do tohoto poloprovozu. Šéfa tam v té době dělal pan Zdobinský. První tři pololubové kytary Neoton Jolana, Marina a Jolana Diskant se v Elfo jen osazovaly elektrofonikou. Kompletní "dřevo" se vyrábělo v Cremona Luby u Chebu. Kytary se vozily v bednách, zvlášť tělo a krk. Zde se pak montovala kytara do konečného stavu. Na této montáži jsem také pracoval. První kompletně v elfu vyrobenou pololubovkou bylo až Tornádo v roce 1963. Nakonec jsem skončil na OTK (pozn.: Oddělení technické kontroly), kde jsem měl za úkol doladit nástroje do finálního stavu. Třeba seřídit dohmat, odzkoušet snímače apod. Jedině, když jsem něco objevil na laku, tak se kytara vrátila do lakovny na opravu. V lakovně pracovala nějaká paní Lohnická a ta byla tím lakem tak provoněná, že se člověk bál vedle ní si zapálit cigaretu, aby nebouchnul. On si tu kvalitu ještě namátkově hlídal sám. On měl přímo ve mlejně služební byt a tak to měl k nástrojům kousek. Jeho umění bylo, že namátkově sáhl na kytaru a to byla zrovna jediná, které něco málo scházelo. Všechny ostatní byly skvělé, ale on vždy sáhl na tu malinko horší! V začátcích Elfo spadalo pod závod Piana a následně přešlo pod Vnitřní obchod a nástroje se vyvážely závodem Lignaton. Nástroje se také vyváželi přes francouskou firmu Selmer do Anglie. Nástrojům, které šly na export se dávala veliká péče a expedovali se zabalené v igelitu v dřevěných bedách s hoblinami.

Do roku 1968 to bylo dobrý, vše klapalo, pak ale přišla nová krev, taková všelijaká a už se začali hromadit problémy. Po roce 1968 jsem společně se Zdobynským vystoupil z partaje, z KSČ a tak jsem skončil u té výjezdové hudební skupiny. Svět mi byl zapovězen. Tenkrát jsme měli zrovna jet do Kyjeva, ale dobře, že jsme tam nejel, neboť tam pak bouchla nějaká elektrárna. Začal jsem jezdit po našich veletrzích a vlastně jsem se stal takovým průkopníkem. Nahrál jsem si na magnetofon podklady, takový „beglajty", doprovod - varhany, basu, bicí a k tomu jsem předváděl kytary Tornádo. Lidi čuměli jako „z jara". Tenkrát, když někdo zmáčknul klávesu na varhanách, tak byl hned president, tak se klaněli. Dnes se to už ale nedá poslouchat............ To jsem hrál např. skladby Koleje, Starý honec krav apod.

Začátkem 70. let onemocněl s plícemi pan JR Nakonec skončil v nemocnici v Pardubicích. Já jsem tam za ním jezdil a on zřejmě pod vlivem své vážné nemoci, nebo s vědomím, že již existuje záměr vývoj zrušit, po mě posílal řediteli Roudnému podklady pro likvidaci elfo. Musel jsem mu slíbit, že to nikomu nebudu říkat a že to jen předám řediteli. On nikomu nevěřil, ale hodně důvěřoval mně. Vždy, než dopis zalepil, tak mi ho přečetl. Pan Roudný si to přečetl a říkal: „S tím souhlasím, já nebudu věčně poslouchat, jak ten Zachař s tím Růžičkou jeden na druhého žaluje a neustále mezi sebou soupeří"! Jednou mě také sám zavolal a předal mi další dopis, kde už bylo napsané jmenovitě, kdo kam půjde. Kdo půjde do skladu, kdo k Petrofům na piana apod. Mě se ale ptal: „Kam chceš jít, Ty by jsi dělal co"? Já mu odpověděl, že bych hrál, že mám zkoušky od Pragokoncertu a tak bych mohl hrát. No a tak jsem to s Honzou Barákem, který měl na Pragokoncertu známé, domluvil, vzali jsme ještě jednu zpěvačku z Pardubic a takhle ve třech jsme se vypravili hrát do Německa. Pana JR jsem ještě poprosil, zda bych si mohl okopírovat plány, v tu dobu vyráběných varhan Comba 2. Mě osobně pak Láďa Horák s dovolením JR toto Combo 2 dělal. On sám doma vyráběl leptáním tištěné spoje, já si koupil v Radioamatéru potřebné součástky, až na pár drobností, které jsem si odkoupil v práci a potřebné dvě klávesnice jsem si koupil v závodě Harmonika Hořovice, která klaviatury vyráběla i pro ostatní závody podniku ČSHN. Byly to kopie nějaké Hanuše, který emigroval do Holanska a pod jménem Hanus prodával varhany. Tak jsem si nechal udělat varhany a ještě říkám JR, že bych si před odchodem ještě udělal kytaru. On říkal, tak si ji udělej a tak jsem si postavil přepichovou Alexandru z výborného dřeva. Když jsem pak odcházel ze závodu, tak jsem při loučení veřejně poděkoval JR, že jsem si mohl nástroje postavit a tak skončilo mé učinkování na elfo. To bylo v roce 1972. Pan JR se pak uzdravoval, bylo mu stále lépe a lépe a tak se začal snažit ještě Elfo před likvidací zachránit. Pokoušel se o to i přes jednoho známého, jehož strýc byl ministr Rázl. Bohužel už to ale bylo tak daleko, že se s tím nedalo nic dělat. K tomu všemu měly vývoj nejen Hořovice, ale už i Krnov, no a o poloprovoz již nikdo neměl zájem.

Pan JR to měl vše v hlavě srovnané a měl úžasný přehled. My všichni kolem nástrojů jsme byli takoví nadšení blázni, ale on byl největší blázen! Já si ho nesmírně vážil a měl jsem před ním velký respekt. Ani jsem se mu neodvážil Tykat, ikdyž mi to asi tisíckrát nabízel. Já ho měl jako takovýho svýho tátu. Ten velký přehled získával také tím, že se dostával ven do zahranicí, třeba na Frankfurtský veletrh hudebních nástrojů apod. Tak mohl konfrontovat naší výrobu se zahraničím a chytat nápady a inspiraci. Ono tam jezdilo více pracovníků, ale ty zajímal spíše nákup zboží pro rodinu, které se u nás nedalo sehnat. Když přijel, tak mi třeba zavolal a když tam nikdo nebyl, tak otevřel šuplík a říkal: „Podívej se člověče, tohle a tohle, to je zajímavý......."! Čili on měl přístup k jiné technologii a mohl se inspirovat. Třeba ta kytara Big-beat. Na té bych to mohl demonstrovat. To přijel z Německa, Frankfurtu a ukazoval mi kytaru s reproduktorem, která měla v sobě zabudovaný reproduktor, jako takové „vejce". No a na základě této inspirace sestrojil Big-beat, ale zvolil svou variantu svého originálního tvaru a odjímatelného reproduktoru se zesilovačem. On byl v tomto moc šikovný, on ty nápady vždy dotáhl do takových líbivých tvarů, které měly úspěch. Třeba taková Alexandra, tento tvar od Gibsona se vyrábí dodnes. Také si vzpomínám, že se udělal prototyp dvoukrké kytary - basovka a šestistrunka. Už si ale nevzpomínám na její pracovní název. Také se zde vyrábely kytarové zesilovače, tzv. komba. Pak se u nás jako doplňková výroba dělala trsátka s potiskem Jolana. Ze začátku bylo nejhorší, že nebyly žádné součástky. Ještě, že existovala Tesla a její rádia. Odtud se braly potenciometry, k nim knoflíky, přepínače, kondenzátory apod. Takové Tornádo, tam se u přepínačů používaly takové drátky a ty když náhodou fungovaly, tak to jsme si tleskali. To na západě jste si mohl vybrat jaký přepínač by člověk potřeboval a koupil si ho. Tady u nás se vše dělalo na koleni.

Pan JR měl ale na lidi čuch. To tam měl nějakého pana Mandise a když JR měl nějaký nápad, který namaloval, tak on mu ho ev. upravil po technické a elektrické části tak, aby se mohl v praxi realizovat a hlavně aby fungoval. Než však nějaký namalovaný nápad předal dál technikům k posouzení, to bylo nějakého gumování. Když jsem k němu šel, tak jsem ho viděl u prkna stále gumovat. On tomu dával velkou péči, než se zrodil na papíře nějaký nový tvar. Konečný technický výkres se všemi parametrami technického výkresu pak prováděla paní Blanka Petrláková. Ta pak také výkresy množila na lihové kopírce. Tak vznikaly tzv. modráky. Ve výzkumu měl JR také pana Jardu Marečka, ten byl obzvlášť šikovný, to byla „špica" chlap. Třeba ty šablony, co vymýšlel, na lepení ozdobných lemů z celuloidu. Na tom pracoval hlavně Vojta Andrle, od přířezů až po finále. Ten by o tom mohl lépe vyprávět. Dalšimi výbornými pracovníky ve vývoji byli Mirek Hebelka a Ing. Václav Hrubý. V elektru měl zase výborného pana Špráchala, ikdyž se nakonec s JR rozešel ve zlém.

Za JR do HK jezdilo mnoho známých muzikantů, hlavně kytarystů. Byli to třeba Kučerovci (pozn.: V 50. letech 20. století populární skupina zpívající převážně latinskoamerické tradicionály.), Karel Duba, Miroslav Kefurt, Waldemaru Matuškovi se dělala kytara na míru, dále pak František Fridrich z KTO (pozn.: Kamarádi táborových ohňů), Pavel Novák s kapelou, Václav Neckář s Bacilama.

Miroslav Deršák:

Oni ty kapely jezdily za panem JR a on jim v jejich začátcích půjčoval celou aparaturu. Kytara i zesilovače a reprobedny. Já pak s nimi jezdil do studia na natáčení jejich desek, spal s nimi v Praze v hotelu a to snad proto, že se pan JR bál, aby se nástrojům a aparatuře nic nestalo. Jezdil jsem s Pavlem Novákem a Václavem Neckářem. Jezdil jsem s nimi i po festivalech, třeba jsem byl každý rok v Praze v Lucerně a to jsme spali na Václavském náměstí v hotelu Zlatá husa.