George Harrison hrál na českou kytaru.

Na nástroj Josefa Růžičky,
jehož tým jako první v Evropě postavil elektrickou kytaru,
hrál i slavný brouk.

(text Petra Marečka z Hradce Králové pro místní noviny)

Hradec Králové - Ke smutný ztrátám loňského roku patří i odchod George Harrisona. Po 29. Listopadu jeho fotografie znovu obletěly svět. Na jedné z roku 1959 pózují Beatles ještě jako neznámí páskové v kožených oblečcích těsně před první šňůrou po hamburských striptýzových hampejzů. Čím je ona archivní fotografie zvláštní?

Nezletilý Harrison s výrazem rokenrolového rebela drží na klíně kytaru Futurama, český nástroj, který v roce 1956 sestrojil ve výrobním družstvu Dřevokov Blatná tým Josefa Růžičky.

" V padesátých letech jsme začínali havajkami, vyrobil jsem úplně první prototyp a na koleně napsal školu hry na ni. O elektrické kytaře jsme nevěděli zhola nic. V Praze jsme měli fandu, pana Millera. Ten nám slíbil, že se po něčem poohlédne ve světě. Jednou nám přes Kanadu, protože tehdy platilo embargo na dovoz zboží z USA, přivezl kytaru značky Fender - Stratocaster za dvanáct set čtyřicet dolarů. Nechtěli jsme ji bourat, tak jsme si nechali na místní poliklinice udělat rentgenové snímky, abychom zjistili, jak to s elektrickými kytarami vlastně je," vzpomíná konstruktér, který měl na starosti hudební stránku nástroje.

Konstrukční tým Růžička, Vlček a Hořejší prostudoval Fendera do poslední matičky a v návalu inspirace sestavil prototyp Futuramy, tehdy se jmenovala Grazioso. V Praze se kytara líbila a padlo rozhodnutí, že ji vyšlou do Bruselu na výstavu Expo 1958. " Museli jsme si sehnat ze Západu transparentní fialovou barvu, pod níž bylo vidět dřevo, a všechny součástky pozlatit. Tenkrát celé pozlacení stálo přes pět tisíc korun. Futurama, basová kytara a jedna havajská pak v Bruselu získaly zlaté medaile," říká blatenský rodák.

Dodnes neví, kdy si slavný brouk jeho kytaru pořídil, jestli před Bruselem, nebo až po něm. V Anglii Futurama - Grazioso stála sedmadvacet liber, prodeje se tehdy ujala firma Selmer.

Další kytara Josefa Růžičky Tornádo, pojmenovaná podle tehdy slavné britské skupiny The Tornadoes, už u anglických obchodníků neuspěla. Firma Ross-Morris je chtěla do tří měsíců, socialistické plánování rozjelo výrobu až za rok.

Avšak když vývojář jel do Londýna tornáda nabízet, zahlédl v hospodě u Victoria Station kapelu, v níž baskytarista třímal jeho nástroj Arco. Růžičkovi kytary kopírovaly i Japonci. Jak se později dozvěděl, i s chlupama. Byli tak pečliví, že japonská kopie futuramy měla, stejně jako český originál, v celuloidu malý důlek vymačkaný od frézy.

Starého stratocastera, podle kterého futuramu sestavil, už nemá, po dlouhém přemlouvání ho prodal. " Měl vady, nepříjemně ostrý krk, kufr s přezkou, o niž se člověk při každém uchopení zranil, a páka pro vibrato se uvolňovala a padala. My jsme přišli na to, že stačí páku nažhavit nad plamenem, ocínovat a otřít hadrem. Pak vydržela mnoho let a chodila jak po másle. V Blatné byli šikovní truhláři i frézaři, měli jsme vlastni galvanizovnu, ale vše jsme dělali ručně. Součástky jsme museli shánět - struny tady, mechaniku támhle. Potřebovali jsme kvalitní dřevo, musel to být javor, těla se dělala z pařeného buku," vysvětluje Růžička, který známé značce Jolana dal jméno podle své dcery.

Konstruktér se na sklonku padesátých let přestěhoval do Hradce Králové, ale elektrické kytary neopustil. Vedl v hradeckém výzkumném a vývojovém středisku Československých hudebních nástrojů kolektiv, který pracoval na různých typech kytar, klávesových nástrojů a varhan.

Autor knihy Z historie východočeského rocku Pavel Sonda v kapitole o hudebních nástrojích uvádí, že Růžička v šedesátých letech vyzbrojil celou českou jazzovou a bigbítovou suitu. " Nebýt nás, tak by ti kluci u nás neměli na co hrát, nástroje tehdy nebyly," směje se Růžička. Na jeho instrumenty hráli kytaristé Jiří Jirmal, Ladislav Tomek, Karel Duba, Ladislav Štaidl či kapely Kučerovci, Mefisto, Olympic, Framus Five, slovenští The Soulmen a mnoho dalších. Waldemaru Matuškovi zhotovil na přání nástroj ve tvaru většího ukulele. " Říkali jsme ji waldína," usmívá se konstruktér.

Být konstruktérem kytar znamená být dobrým muzikantem. Josef Růžička začal hrát ve druhé měš'tance, malý houslista za první produkce s kapelou dostával od kantora a kapelníka Hlávky pětatřicet korun. K houslím si přibral trombon a trumpetu a pak už zůstal u kytary. Nejdříve u akustické, pak samozřejmě přešel na elektrickou, kterou jezdil předvádět na výstavy a veletrhy.

Muziku sleduje i dnes, avšak současný rock odmítá. " Líbí se mi kytaristé Les Paul, ten dělal neuvěřitelné věci, Chet Atkins a B.B. King, zpěváci Frank Sinatra a Bing Crosby. V šedesátých a v sedmdesátých letech se také dělala slušná muzika, ale za posledních deset let mi připadá, že se pokazila. Spousta elektroniky, místo vylepšovačů se používají zkreslovače, všechno musí hodně drčet a řvát. To mi nesedí - jsem muzikant, ale vypínám radio. Dneska se mladý kluk za rok naučí deset akordů, stačí mu to a když na jevišti dělá šašky, je slavný. Vyletí nahoru a za chvíli spadne dolů. Ale jsou u nás dobří kytaristé, na ně se rád koukám, třeba Michal Pavlíček. Ono hrát a hrát je velký rozdíl," míní kytarista.